Po kopcích nehybných těžké mlhy se válí.
Věnčené vlaky se řítí šíleně v dáli,
nadšeně jásá v nádraží lid.
Příčiny – –? Deset jich teď již před tebou stojí.
Na sta, tisíc jich uzří potomci tvoji – –
Zřejmo, tak musí, musilo být.
Zapadlo, zapadlo slunce za hory, lesy.
Na siné nebe se měsíc krvavý věsí,
mrazivou rosou zavzlykl luh. – – –
Ty mé já, přikrč se někde – Srdce, ty ztichni –
Nikdo z nás nenesem' viny – vinni jsme všichni,
všichni a všichni, vinen je bůh.
Proč dal jen takový řád –? Proč s jistotou přesnou
mění se růžový sad náš v arénu děsnou
po řadě sladkých, rozkošných let – –?
Na špatné cestě byl vývoj – Musí se zpátky –?
pro touhy, ideje, víru, pro soucit sladký,
pro naděj, pro nadosobní vzlet – –?
Pod krokem dunivým dějin země se houpá.
Bílýma nohama luna po kopcích stoupá,
do tmy noc hází světlušky hvězd...
Příčin je mnoho a nelze sečíst je nyní.
Nenesem' viny a všichni, všichni jsme vinni – –
zblouděním z božích, tajemných cest...