Obláčky bílé, úsměvná pohoří,
za clonou habrů, olší a jilmů,
sunou se tiše v nebeském filmu,
pod prudkým světlem radostně zahoří.
Obláčky, zlatěstříbřité plachty
královsky slavné, nádherné jachty,
plující neslyšně kamsi v zámoří!
Rád bych, tak rád, vy vzdušné postavy,
přes hory, přes řeky, stinné doubravy
za vámi, za obzor sladce modravý!
Dole však bledí, nahatí sirotci,
slzí džbán v ručkách, ve dne i za noci
marně by lkali, volali po otci.
Obláčky bílé, poutníčci laskaví,
ke snů a touhy zlatému domovu
doneste tesklivě nyvé pozdravy
z tohoto opuštěného ostrovu.
Obláčky vábné, nekyňte v dálavy...!