Již jedenkrát po nás jsi ruku svou vztáh' jak nepřítel mstivý, jak najatý vrah. Ó rozpoutej, rozpoutej hněvu zas hrůzu na všechnu podlou a bezectnou luzu,
vlastence kapes a prodejných úst, chytrácké, úsměvné úlisné sobce, již zaprodávají tak lhostejně trosky mé zemřelé slávy, ty bezradné vůdce
se spráskanou duší a ptačími mozky, již dovedli veškeré pojmy jen zmást. Ó, Vladaři nebes, a země a vod. Zas zmrskej nás ohnivým bičem svým prudce
a bij, Ó bij celý můj hnijící rod. Je nehoden lásky Tvé, sluneční záře, je neschopen síly a veliké touhy, pro ideál vznešený odvážně růst.
Je neschopen obětí, radostné kázně, je neschopen bojovat, poslouchat, vlást. Je poslušný z rabské jen, otrocké bázně, a zvyká si lháti a podvádět, krást.
Je na poli dějinném předmět jen pouhý a ve chrámu národů bezcenná změt. Ó, udeř zas do naší bezectné tváře a poval nás před celou Evropou v prach!
Jak lítostný Samson kdys v žalářním tichu pak ze všech svých sobeckých, slabošských hříchů, své otrocké bázně se budeme kát. Pak hlubší a zvroucnělí najdeme snad
zas cestu k svým otcům, jich hrdost a pýchu a vítězství slavné neb hrdinný pád. Však marno-li, – máme-li v podzemní kobce jak ztracení vězňové ve vlastním blátu
a výparech na slámě zkažené shnít –: pak raděj nás všechny, Ó Veliký, hned – jak hospodář přede žní s tvrdého mlatu plev odpadky – s povrchu zemského smeť – – –!
Cookies on Poetry Cove