ŽIL POUTNÍK za vrchy, horami, stranou cest, kam slunce, měsíc jen, procesí slavná hvězd tu a tam přivály ze světa pozdrav, zvěst, kde vzpínal blouznivě se na večer i k ránu
k tetivám obzorů, po dálkách luhů, lánů, když vánkem vzdouvaly se, vlnily a vlály žit bílé rochetky, zlátnoucí pluviály zrajících ječmenů, luk sukně přesličné,
neb tiše stříbřily se v září měsíčné. Žil v tichu polí, luk, když bábí celá bílá je dlouhým pohledem naposled políbila, když smutné družce děl – dnes deset tomu let:
Rád džunglí dějinnou jsem svěřence své ved', však bitev běsnění a břesk dnes, zítra, vždycky na mlýnu mumlavém omílat mechanicky, každého měsíce pln nudy, zhrdy, vzdorů
o záblesk záře bít se v profesorském sboru a pro své vidiny, cíl tvůrčí, jediný mít svátky, neděle jen, zprahlé prázdniny a marně trudit se a marně sténat stokrát,
že ,snový impotent‘ jsem vás jen o zář okrad – – „Vždyť psals.“ „Psal, psal, oh! – A přec to cítím žhnout jak jiva na jaře jiskřivé mízy proud, když tělem prochází jí od kořání vzhůru,
prs plní pupenců, napíná drsnou kůru, až ohně zelené vyráží do azuru – Den za dnem z ranních mlh, snového pohoří se mocní hrdini radostně vynoří
a kynou, smějí se a mluví, hovoří, že vzepjat blížím se k nim, zblízka nakláním vzlykaje radostí nad šťastným shledáním – V tom hrknou hodiny a ve mně syčí, volá
můj úkol codenní, má povinnost, má škola, a vše to překrásné, nádherou úžasné zmateně zavíří a zbledne, pohasne, v mlžinách rozplývá a ztrácí v propadlišti –
ta krásná zjevení, hrdinní herci příští, s jichž spánků pot a krev a jasné světlo prýští – A marně, marně je dnes, zítra, na večer zaklínám z podzemí, dalekých stratosfér,
na bránu zapadlou své obraznosti buše – –“ „Tak zlé to, příteli?“ „Tak zlé, a tupě, hluše v pustotě prázdnoty si stýská, sténá duše: Jsi schopen, povolán, bys v šatě sedraném,
potulný šumař jen, kdy stanul před Pánem a chválu jeho pěl s květinou, skřivanem i s vánky hravými, když zrosenému kraji na lesní varhany, na vodní harfy hrají –?
pěl s vášní člověka, když divá jezdkyně, vyrazí s jásotem z podzemní jeskyně a chodce-poutníka u cesty křičícího vyzvedne na hřebce divoce řičícího
a rukou mávajíc s ním strmě uhání přes úval, údolí do vrchů, do strání –? Jsi s to, bys brouzdaje se v šerém tichu, rosách, bolestně soustředěn, kdy jasnozření dosáh
a zemi zahlédl, jak jistá, bezpečná po moři krve, slz se plaví do věčna rozkošně houpajíc se na labilních osách –? Máš vůbec nadání? – Není to všechno jen
mámivé šálení tě, horečnatý sen, z kterého s výkřikem zas budeš probuzen –? Jsi krásy vyznavač a přítel, se záblesky jasného poznání? – Jsi krasoduch jen veský,
daremný diletant –? Ty sny a těžké stesky, ty touhy trýznivé jsou výkřik pravé síly, jenž poutům vzpírá se a po výšinách kvílí, či pláč jen bezmoci, jen ctižádosti sten –?
Oh, víru, víru dej, jíž žhoucí proroci a světci, vůdcové a tvůrci hlubocí hořeli, svítili všem, sobě do nocí! – –! Tu k němu skláněla se, jemně dotýkala
těch skleslých ramenou a div že nevzlykala, že sedí sehnutý tak se svěšenou hlavou jak odsouzenec mdlý ve chvíli před popravou. Pak ruka do klína ji sklesla unaveně.
Hodiny, hlídač chvil, přikutý k bílé stěně, kovovým kladívkem dvanáckrát hlásily, že unavený den již podleh násilí, že s věže shroutiv se sám sebe právě dobil.
Jak sůva nestvůrná zaskřekal automobil před jejich obydlím na úzkém náměstí, by chodci-blouznivci zabránil v neštěstí. Naděždin pokojík, ten člunek, kajak těsný,
zaskřípal sténavě, jak s nákladem svým, se sny v rozběhu najížděl na sypké mělčiny prošité pokrývky, prohřáté peřiny. Pak ticho nastalo, že slyšet vteřiny,
jak stojí v rozpacích na ocelovém pásu a šeptem tážou se na další cestu času – Jen vzdychla: „Školy nech.“ „Jak, teď již do výslužby?“ „Tak, ano – pro sen tvůj a úděl, bolest, tužby –
pro stálé volání a stesk, jenž konce nemá – Nemůžeš ani ty, můj, sloužit pánům dvěma.“ „A víš, co dostanu pak? Z čeho budem žít –?“ „A čím se odívat, že? A co jíst a pít –?
Oh, ty náš starosto, ty bdělý hospodáři – ty kněže obětní, jenž sebe na oltáři spaluje – bůžku náš a sluho bedlivý – – Vždyť také, kovkope můj nedůvěřivý,
vytěžíš ze hlubin svých.“ „Verš v Čechách neživí.“ „Však prosa platí se přec.“ „Každému, kdo píše pro chleba, nejen chléb i dílo zplaní, zkyše.“ „Ne, leč by vycházel jen na sváteční lov
pro potlesk pozdravný, pro cinkající kov – – Než nyní střízlivě: Jí ze svého již Vláďa, vysoká studia na hřebík věsí Naďa, co silnou lásku má a s pílí klopotnou
se sklání nad šitím a tančí před plotnou, a s polí nájem je a činže odpadne.“ „Jak, činže odpadne –? Ty chceš tam?“ Ty snad ne? Vždys toužil v ústraní, pryč z města, do zátiší,
kde člověk k zemi blíž, kde jasněj, čistěj slyší hlas Boha věčného, zpěv zádumčivých výší. Či ne –? „Ach, ano, tak. Ty však – –?“ „Já? Po léta, co děti odrostly, duch denně zalétá
tam k nám, kde od nížin ke snivě sivým stráním se pole rozjásá vždy slavným zmrtvýchvstáním, kde pláně, pahorky, travnatá podlučí vztahují v ústrety rozpjatá náručí,
les, medvěd huňatý, se pohne, zamručí, kde potok pohorský pohádkou šplouchá, šplíchá do ranních modliteb, do večerního ticha, kde ve snách na sukně se zase věsím matce
a brouzdám po travách, mnu hlínu na zahrádce, nakláním ke klíčkům, co smějí se tak sladce – Tu spolu splývali, dva v jedno spjaté čluny na hlati stříbrné pod svitem lampy, luny,
dvě zralé jahody skloněné hluboce se stopky jediné k zasněné zátoce, dvě zrnka v klásku témž, dva plátky téhož stvolu, dvě vlny sousední plynoucí tiše spolu
do mlýna věčnosti touž strouhou na náhon, ti srostlí blíženci dva, Baucis-Filemon.
Cookies on Poetry Cove