Na černém koni v kápi šedé
dešť s vichrem divě jede
a tělo kraje bičuje.
Keř, olše, vrba padá
jak postřílených davů řada,
jak vzbouřenci se vztyčuje.
Zdi po blátě šat mokrý vlekou.
Po tvářích oken slzy tekou,
po tvářích němých, studených.
Chlupaté hřbety mračna ježí,
kraj, spráskaný pes, těžce leží
u nohou bohů znuděných.
V plášť děravý se choulí země.
Jdou sestry mé a bratři němě,
bez touhy, bez sil, bez vůle.
Z nich tisíc provaz, browning svírá
a tisíc tisíců jich zmírá
na zápal, na tuberkule.