Šel za rokem rok a ztratil se kdesi v temnotu.
Šla za nimi staletí plná nářků a jásotu,
a zapadla v bezdno, v mlčící prázdnotu,
jako vzdech člověka s věčnem splynula kdes.
Šel za každým stoletím čas a s úsměvné země
stopy jich zametal horlivě, němě,
jak vichřice divá skosená stébla a květ
s polí a luhů a s běžících v údolí strání,
jak pokorná služka na rozkaz hněvivé paní
s koberců salonních zapomenutou smět.
Šel za nimi čas a na pleci mohutné nes'
sekyru těžkou a motyky, dláta a rýč,
aby jak ze zvědavosti děcko,
s rozkoší ničivou rozbíjel všecko,
bořil a poznovu stavěl hračku svou, svět.
Šla léta, šel čas a ve hradní příkop se nahna
jeho dno změnil ve schnoucí, mechová bahna,
myšku svou nazrzlou, divokou, hlodavý rez
do plotu vyslal, na každou sochu a tyč.
Však nedbali, bezpeční byli posupní páni.
Vždyť taková hrůza již po kraji zavládla z nich,
že nikdo se ke hradu neodvážil ani,
nikdo se neosmělil k němu ani za nočních tich.