Dosti již, dosti! Přestaňme konečně číst
ten slzami zvlhlý, smazaný list,
z něhož krev dosud pod prsty prýští!
Odvraťme oči od smutných, prokletých míst!
Neohlížejme se stále ku popravišti!
Historie prý životní moudrosti učí...
Tato však jenom zbavuje síly a mučí,
naplní hroznou hořkostí srdce a duši
a pálí jak jed – a drásá – a sníží – a zkruší.
Jsme zatíženi břemenen minulých století
a nemůžem' s místa. Jsme dějin obětí,
jež plny jsou bídy a temnot a křičících hrůz.
Vlečeme, s hroznou námahou vlečeme do kopce vůz
s rozceněnými mrtvolami popravených.
Jsme šílenci, kteří se se stíny minula bijí.
Jsme žíznivci věční, již víno vzpomínek pijí
z pohárů zoufalou bolestí otrávených.
Což nikdy zde nezahlaholí volně,
svobodně, dětsky radostný smích
jako skřivánci nad brázdou zoraných lích?
Což stále jen vzpomínat budem' hořce a bolně?
Ne, ne, ne! Pryč, pryč již od dějin svých!