Teď v jedenáct již klesá hlava
a dechu se až nedostává,
když do kopce chceš rázně jít.
Čas, zdá se, znaménka si dělá,
smrt, jeho dřevařka, by zřela,
kde sekyru svou zasadit.
Tvá leta v autu kolem fičí.
Však za ním nemoc s hrozbou křičí,
naň sedá drze, drzeji.
Vždy zápasíte ještě spolu.
Vždy po hlavě ji srážíš dolů
a jedeš dál, však volněji.
Jsi vítězem a řídíš dosud
jak vozotaj svůj vzpurný osud,
však občas šeptáš ze strachu:
Ty pane všeho, buď dej síly
s tím jarem v duši dojet k cíli,
neb sraziš rázem do prachu.