Velký v zlatém hávu
sluneční zdvih’ hlavu
na stříbrné míse.
Teskní píseň splavů.
Křídla zlatých mraků,
pohádkových ptáků,
v řece zmáčejí se.
Plápolavou krásu
rozšlehaných vlasů
nebem rozprostírá.
V nevýslovném žasu,
nepohnutě, němě
udivená země
zdola za ním zírá.
Hasne zlatý plamen.
Stromy tuhnou v kámen
touhou nekonečnou.
Cítíš, steskem zraněn:
Pohádka je krátká
chvíle žití sladká,
krása světů věčnou.