Odpusť člověku, ó, milený.
Věčný lovec touhou šílený
po tvé zemi, luhu zeleném,
k lesklým stopám zlata schýlený,
za bílým se honí jelenem,
za ptákem, jenž zpívá o štěstí.
Neví, samotáři úsměvný,
že je nelze nikde nalézti
kromě u tvé tiché poustevny.
Nechápe, že tobě do dlaně
s tichým šumem křídel, oddaně
slétají se všichni ptáci duhoví.
Odpusť, pane, svému sluhovi.