Úzké, táhlé město v plytkém klínu
nízkých kopců. Bílé nohy
řekou Moravou si myje.
Obzor jako dlaň, pln mlhy, stínů – –
Teskně zírám přes dolinu
k horám modrým, do oblohy
a to srdce nyje, nyje – –
Luna prochází se po náměstí.
Přes bázlivé věže, střechy křivé
dívají se za ní hvězdy snivé.
Zlínský vítr vpadne do zahrady,
listí zavzdychá a zašelestí – – –
Vyroste zde to mé drobné štěstí,
nebo umoří se smutkem, hlady – –?
Z uzavřených domů do temnoty
odvázané feny teskně lají.
Žáby dnem i nocí skřehotají.
Vlaky rachotí a duní temně
do mé touhy, do tesknoty.
Týden k týdni hůře je mně
z pohřbívání, ze samoty.