Ó, vy proroci naši, kteří jste bledí po léta úzkostně bděli nad knihou záhad a tajemství, toužíce po odpovědi; kteří jste před námi
šli zoufalou cestou přes prales neznámý a znamení vyryli na kmenech dubů a buků a jiv! Ó, vy všichni, jimž tajemství boha a vesmíru uštvalo srdce a strhalo čiv!
Pro chvíle vaší šílenství blízké, křičící hrůzy, když byli jste drceni nesmírnou tíhou tohoto světa a života za nočních tich; když jste bolestí ztupělí
temně jen úpěli, jako drvoštěp, kterého k zemi přirazil kmen. Pro váš bol tupý jako svědomí vrahů, jak dunění o rakev velikých hrud,
když jste za svoji bezesnou snahu, připravit nejmenším veliký svátek, musili slyšeti jen vyštvané, vyjící luzy
kletby a nadávky, smích. Pro onen okamžik třetí hodiny na Velký pátek, když jste zlomeným srdcem tušili,
že nadarmo teče vaše posvátná krev. Pro vaše vrozené, nepřekonatelné nadšení, s kterým jste na bránu tajemství bušili, probouzejíce ze spánku budoucí den;
s kterým jste přes tvrdá zákonů slova, přes hrozby hlídačů státu a zetlelých pořádků, přes kněží kletby a hněv počali stavět znova a znova,
od samých počátků svůj zbořený chrám –: věříme, věříme pevně, že vrozen je udivenému, smutnému člověku
tajemný, nepřemožitelný hlad, poznat a pochopit božský, vznešený řád. Věříme pevně a jistě, že když lidstvo opilé o slávě radostným snem,
ve svojí neukojitelné, bolestné snaze po sladkém poznání na této prokleté dráze pochyb a tápání, žalů a zklamání
došlo až sem –: že nemůže dle věčných zákonů na tomto místě nehybně, ztrnule stát, nýbrž že v plamenech touhy se svíjejíc, hoříc,
s hrůzou a bolestí boříc a znovu zas tvoříc – půjde a půjde, přes krev a požáry prokletých století ke konečnému, sladkému boha a člověka objetí,
k splynutí přísného nebe s úsměvnou zemí, s bratry a sestrami všemi, až stane se moudrým a dobrým jako bůh sám.
Cookies on Poetry Cove