NESESMILNÍŠ.

Na počátku bůh byl a všemocné pohlaví, odvěké, nezničitelné látky, zvířat a hmyzu, rostlin a zkypřených hrud věčný hlad sladký;

dobrého boha radostná setba, jíž zaset a požehnán pozemský luh, bolestná, ponurá kletba, kterou je připoután ke druhu druh,

a pod kterou sténá užaslý duch. Ó veliké pohlaví, květů a semen, muže a ženy, rodů a plemen, sebezáchovy odvěký pud!

Ale jak slunce, zemi a měsíc, jak tesklivě šumící vody, také je k svatému účelu stvořil veliký, neznámý bůh.

Všemocná příroda, poslušná němě rozkazů jeho, s úsměvnou radostí věšejíc – jak velekněz moudrý na šíji bůžků – na mladá, dorůstající těla

tisíce svůdně lákavých zdob –: chtěla, by žena v mužovo objetí spěla, by proto druh odnášel oddanou družku k bílému lůžku,

by od věků do věků pučely, rostly a obnovovaly se pozemské rody, by tak byl překonán, přemožen země bezedný, věčně hladový hrob.

Ale ty obstárlý, všeho zkušený, s cynismem tlustých porodních bab přicházíš z tmavých uliček ve velkoměstě přímo k své důvěrně oddané nevěstě,

svého pohlaví otrok a rab. Ze zakouřené hospody v pozdní hodiny vracíš se do své rodiny, bys vilný a opilý, supě

na klínu ženy, poddávající se tupě, s odporem, ze zvyku jen, život dal chorému dítěti. Omámen knihou (krásné francouzské zboží,

jež na trhy ducha házejí pro trochu zisku, velký trest boží za sladkou svobodu zisku), ženu svou k rafinovanému objetí,

k šíleným výbuchům krve uměle dráždíš, jež cizí a neznámé zvířeti – lhostejně vraždíš v ní stud. Jen pro ladné dráždivé půvaby slavena,

nudou světnic a kuchyň znavena, starostí o chleba zbavena, neznalá dalekých radostných snah: sklouzavým pohybem ňader a boků,

závanem vůně ze šatů při každém kroku vede tě ve svou komnatu přes mrtvých úmyslů práh.

A kdyby tě aspoň nový plod lásky vyvésti směl z těžkého, chmurného zajetí zhroucených, zpocených těl! Však přijíti nesmi a nesmí –! Vždyť poznovu

bylo by nutno se přikovat k nudnému domovu, jak na vzácnou hostinu zabloudit v hospodu jednou za týden jen – –! Poznovu s úsilnou žádostí chtivou

tančiti za chleba průhlednou skývou, zahánět spánek i vilně rozkošný sen – –! Vždyť žena vždy k lásce a rozkoši ochotná zase by musila zasednout v kout!

Vždyť znovu by těhotná z domu se nesměla měsíce hnout! Zase nést bolesti hrozných porodů, utrhování se útrob, rány a body jakési dýky

a ostrého meče. Zase to svíjení se, křeče, kaluže krve, jež po bílých povlacích teče! Zase ty cizí, zvířecí vzkřiky,

úpící vzlyky divoké bolesti, malomoci! Zase ty zoufalé, dětské nemoci, v úzkostech probděné noci!

Zas bolestný úžas nad ztrátou poslední krásy hluboké vrásky, vyrvané vlasy, zploštělá prsa, rozkydlé břicho a boky, zavření s dítětem po dva, tři roky

v samotu světnic, plačící kout. Tak smilníš a smilníš – – Z opilství, nudy a návyku převracíš boha a přírody radostný řád. Sebe a ženu, národ svůj, společnost, stát

strhuješ za vzdechů rozkoše k zániku, k rozkladu síly své, v hrozný, předčasný, osudný pád – – –