Vše sklízeli jsme na té naší ouvrati, i zlé i dobré –: prvé lásky krásný vznět, tu nyvou, sladce tesknou radost shledání, jakbychom odněkud se znali; jaro rozvité
sil probuzených, jejich tiché zvadání pod prachem všednosti a v znoji žhavých lét; i sladké smyslů šílenství a závrati z těl blízkosti a prvých prudkých objetí,
i rmutnou hořkost na dně číše dopité. Však platili jsme dobře, kupci poctiví. Ty krví teplou, křičícími mukami a bděním, hrůzou šílenou, když za nocí,
zrak vytřeštěný a vlas divě rozvátý, své mládě vynášela’s mdlými rukami zpod podzemí, kam skuhravé je nemoci již strhovaly zkřivenými pařáty.
A místo hravých vánků vál ti do líce žeh rudých ploten. Praní, šití na děti tě přikovalo k stěnám dusné světnice, jak vraha divého, ty naše oběti.
A já, váš učitel a žák též pozorný, váš malomluvný pán a sluha pokorný, váš mocný bůh a denně obětovaný – – –? Hle, chtěl jsem tiše modlit se a sladce snít,
když luna, věčná lampa, lije snivou zář na rozvlněné moře šelestících žit, když vrch i údol sladkým žalem oněmí, jak bůh by zamyšleně kráčel po zemi.
Však práci chtěl jen život, přísný hospodář. Přec šťastni jsme. Vždyť přišel vážný klid a přátelství, jež vyzkoušeno v neštěstí i štěstí, zoceleno stejnou bolestí;
jež všechno pochopí, i napovězené; jež krátký hněv svůj, dítě mrtvě zrozené, hned pochová; jež usměje se vesele všem tak již známým vadám přítele.
Přec šťastni jsme tou klidně něžnou vděčností za všechny dary lásky, za vzájemnou podporu; za tiché, nevídané, nečítané oběti; za stále rostoucí a stále tižší pokoru
před bohem-osudem; za vlídnou přízeň, s níž druh druhu pomáhá vždy nésti tento kříž, když, příliš těžký, hrozí rozmáčknouti již; za všechny chvíle sváteční.
A vím, až jeden z nás v dál zajde, sehnut pod obloukem věčnosti, druh jeho teskný, udivený, zlekaný, stát bude, stát a čekat, volat u brány,
až přece otevrou, až sejdeme se zas.
Cookies on Poetry Cove