Ode vsi k městu pod strání cesta běžela.
Na polích, lukách těžká mha líně ležela,
po vlhkých listech sklouzala k zemi.
Jako dvě děti vedly se, hrůzou zakřiklí.
Vedli se mlčky, slzami, žalem zajiklí,
zkrušení náhlým osudem, němí.
Pod kopcem v krátkém záhybu bílé silnice
varovně na ně vykřikla světla stanice.
„Mařenko,“ pravil nezvykle jemně,
„Mařenko, vrať se.“ – Pomale, hrozně pomale
dává mu uzlík, hledí naň dlouze, zoufale,
zaúpí, zalká nesnesně, temně.
„Neplač, oh neplač. – Šťastně se vrátím, uvidíš.“
Před velkým sluncem se stráně prchá mlha již,
zlatem se třpytí listí a sněti.
Na šíj se vrhá, úzkostně k hrudi přimyká.
„Kéž by to Bůh dal,“ rozryvně, těžce zavzlyká.
„Co by tu bylo ze mne...? Co z dětí...?“
„Líbej je za mne – Líbej – –“ a slzy polyká.
V dálce vlak píská. Na stromě ptáček cvrliká,
paprsek tančí přes kolejnice.
Stojí a stojí, upírá za ním rosný hled.
Ještě jí kývá – Ještě se ohléd' – naposled. –
Nikdy ho neuzřela již více...