Oproti světům dalekým, nevyzpytatelným, tajemným, nesčitatelným – jež každého večera tiše se zvednou, jak vítězná vojska u spících stanů
v zářivé zbroji na stráži stojí, až k ránu únavou zblednou;
na kterých lidé, tví neznámí bratři již žijí, těžkými vůněmi rozkoše sladké se spíjí a bolestmi svíjí, neb na kterých jednou
žíti přec budou: je tato zem pohorskou, v lesích ztracenou vesničkou chudou, již na své objížďce nevidí vznešený král; je zrnkem jen prachu, jež z božského šatu
při bouři stvoření v chvatu vesmírný vítr do dálek svál; je červivé jabko, jež zvadlo a se stromu spadlo,
kutálejíc se v bezednou dál. Ó, kdož jednou jen v nesmírnost světů pohroužen a tesklivě plačícím steskem roztoužen, nepohnut, tichý, jakoby z kamene, stál
u hlavy mlčících skal; kdož jednou jen královskou nádherou vesmíru okouzlen nadšením němý a bled procítil světů daleký, jásavý let –:
zda nemusil duši své říc, že tato zem vířící v odvěkém kruhu, šílená jako čaroděj vlastními parami nářkem a kletbami,
nasáklá na veskrz potem a slzami; že tato zem se všemi městy a vesnicemi, velkými říšemi,
s hučícím hřmotem nádraží, přístavišť, tržišť a továren, s tenkými věžemi vypiatých chrámů a hvězdáren,
se šťastným jásotem vítězných národů, s nesnesně drásavým výkřikem dělnic a dělníků, které stroj čelistmi drtí,
se vzlykem radostných snoubenců na bílém loži, s křečemi těžkých porodů a zoufalých smrtí je bezduché, bezmocné, prázdné jen nic...?
Ó Bože! Jak často nám vědomím marnosti všeho a nicoty vypadly broušené zbraně z ochablé dlaně,
jak telegram o smrti dítěte z matčiných rukou, vypadlo péro i rýč. Jak často jsme rdoušeni nesnesnou mukou, v nesmírné bolesti
snili o štěstí tichých mystiků v ztraceném klášteře, stranou všech životních cest. Jak jsme toužili – jako pobledlí boháči při zvěsti
o černé choleře, když pitvorná přes všechnu bdělou ochranu pomalu dojela na hřbetě oblezlém pištících potkanů
chodbami kanálů do středu zlekaných měst – uprchnout v cizí krajiny, daleko někam, z tohoto života pryč.
A přece tu každý i nejslabší tvor, jak na rudé areně těžce se bránící gladiator, svíraje v rukou svítící nůž, vrhá se v zoufalý boj.
Přece tu každý jak bezduchý stroj před každou ranou i před smrtí snaží se nastavit bohem mu daný kovový štít. Přece tu každý přissátý k životu smysly a touhami všemi,
jako král výbojce k dobyté bohaté zemi, jak k bílému boku své ženy silný a radostný muž věčně a plně chce jako Bůh žít...
Cookies on Poetry Cove