Noc byla vážná, hluboká,
jak dosud – jednou do roka.
Šla žena tichá, ubledlá,
na kámen hrobní usedla.
– Z ulice ženo, co chceš zde?
– Chci potkati sen duše své.
– Nuž vyčkej. Stane před tebou,
až hvězdy bděním poblednou.
Noc byla vážná, hluboká
a do řek, studní, potoka
omdlelé hvězdy stápěla,
studenou slzou skrápěla.
Tlumeně země plakala,
jak do prostorů padala,
šeptala s bolným napietím:
Buď ztroskotám neb doletím.
Pak dálný východ řežavěl,
jak Bůh by dvéře otevřel,
skulinou první plápoly
vrh’ na úžaslé vrcholy.
A kdosi v prozářených mhách
šel bílou nohou po rosách,
tichounce, tiše zašeptal,
jakoby povzdech se rtů svál.
S údivem žena ubledlá
skloněnou hlavu pozvedla,
vskočila, štěstím vzplanula –
popošla – němě stanula.
A bledší nad sníh, nad měsíc
klekala ruce vztahujíc,
po kolenou se smýkala
a smála se a vzlykala:
O, přišel’s, přišel’s v záři dne,
miláčku srdce, duší sne.
Ó, zůstaň, žij a při nás stůj,
slabého srdce pamatuj.
Tu bledé ruce vztahoval,
k ní blížil se a vzdaloval
a v mlhách plynul, rozplýval,
co hlas jak poryv větví lkal:
Zůstanu – z věků do věků,
vždy na blízku, vždy v daleku,
a nejblíž květu, zvířeti,
prostáčkům, tobě, dítěti.