Dřív těžká, hořká chvíle přišla častokrát, kdy nevěděl jsem, zda tě, bědný, mám víc rád, či více pohrdám, či nenávidím víc. Tak chtěl jsem na tě s pýchou šťastnou ukázat,
jak matka Gracchů na syny – chtěl hrdým být na činy veliké – – však nebylo tu nic. Žils v necti, hanbě, spokojené porobě. Měls dvojí tvář, i mužnou upřímnost i lež,
i mstu a lest, a časem zdálo se, že miluješ ne nadosobní čest, ne touhu, ideál, však hrnce egyptské jen, kovu svůdný třpyt. A minulost tvá – zvadlý věnec na hrobě,
jejž drsný vichr hrubou rukou pocuchal. Tvá sláva – krví splihlý, roztrhaný cár. Tvá sláva – u zpuchřelých, černých már pět bledých, dávno dohořelých voskovic.
Tvá sláva – pod lešením starých šibenic – – Oh, dříve hořká chvíle přišla častokrát, kdy nevěděl jsem, zda tě, bědný, mám víc rád, či více pohrdám, či nenávidím víc.
Jen když tě podle udeřili v bledou líc, tu celý zachvěl jsem se, zalkal bolestí, jak smutná, ustaraná matka při zvěsti, že děti v daleku jí láme neštěstí,
jak choré tělo, když nůž operatera se v ráně obrátí a sjede ke kosti. Tu poznával jsem, že má bytost veškerá je k tobě přirostlá, že navždy spojen jsem,
žes životní mou bolestí i radostí jak děti mé, žes určeným mně osudem. Však teď, když hrozilo vše, že tě pozbudu; když zdálo se, že surově tě rozdrtí
ta hřmící kola rozvášněných národů na divokém svém, hrůzyplném pochodu –; ty odvahy pln, velké zhrdy ke smrti ses vzpřímil, mocně vzepřel zlému osudu.
Tví syni s nadšením a touhou plamennou šli v dálkách kdes, pod neznámou oblohou v boj litý, v peklo děl a plamů syčících a padali – oh, padali po stech, tisících,
však stáli, přece stáli jako sloupy ze žuly, však stáli, stáli hradbou kamennou, již možno rozdrtit, ne přimět k ústupu. A vše to dobrovolně, svojí po vůli,
ne pro zisk, slávu snad, však pro vlast ubohou, pro její třistaletý pláč a potupu, pro otců svatý odkaz, věčný ideál! Ó, nesmrtelní – – svatí – – obětovaní –!
Ó, bojovníci hodni Žižky, Prokopa! Pro vaši smrt a velké ukřižování teď s obdivem zří na nás celá Evropa, a cizí svět kdes v mapě hledá malou zem. – –
Ó díky vám –! Ó, kterak šťasten, hrdý jsem!
Cookies on Poetry Cove