Zde na té němé výspě svojí,
čekaje stále na loď, na zázrak,
po leta nesl život dvojí,
tak vzájemně si cizí, různý tak.
Ten vnější, denní, monotonní,
týž dnes, týž zítra, včera, loni,
bez vznětu, bez rozletu, beze změn.
Dokola stále, tupý, němý,
jak vůl, jenž v kruzích šlape zemi
před mlatem v žentour zapřažen.
Však pod vrstvami prachu, hlíny
přec uchránil si život jiný
jak země umrzlá své ozimy.
Když večer v propast svou se kácel,
okraje jejíž pokrvácel,
naveskrz proklán meči ostrými;
když vojska královská až k nebi
své štíty pobité zlatými hřeby
nad mrtvým dnem sklenula slavnostně;
když přes čas, prostor nekonečna
svou bílou náruč dráha mléčná
k objetí rozpínala radostně –:
Tu blízkost Boha bohů cítě,
tich, malý jako v lesích dítě,
vzlyk stesku tlumě, štěstí výkřiky
pokorně splýval se vším, letěl
do dálných prostorů a světel,
žil život krásný, slavný, veliký.
A ráno bral se městem, polem,
jak host se zdravil s věcmi kolem,
s oblohou, zemí plnou zázraků,
a nejsladší verš tiše říkal
a toužil zas a jásal, vzlykal,
plul v dálky na snů zlatém oblaku.
Zde na ztracené výspě svojí,
k níž koráb světa nikdy nepluje,
pro večer aspoň, chvíli jitřní
přec uchránil si život vnitřní.
Jak, Bože, za tu milost děkuje.