Zemitě těžkou, mračnou vůlí
svůj podstavec, svůj piedestal,
svůj balvan z granitu a žuly
si tešu, abych pevně stál.
O hlavu nižší, přitulena
jak v nové knize k listu list
milenka bílá, družka, žena,
obdivnou láskou prosvětlena
jak vroucí modlitbou.
Levici kolem jejích boků
ochranně, hladně, jemně,
pravici vzhůru v slunnou dál,
na vzdor všem smutkům, tíhám
jí zdvižen – zdvihám,
pokorný sluha ženy-země,
snů, králů, bohů král.
Dni, noci, roky jdou.
Psi mokří vichřic vyjí,
psi rudí žalů, běd.
A siné blesky bohů
častěji, častěj bijí
do skály, do ostrohu,
v balvanu mého kruh a střed.
Zažehnut jimi tím víc planu
ji, sebe urvat od balvanu,
vytvořit, vynést nový svět.