Nebe bledě modré, vysoké,
nepohnutě němé jako bůh.
Pod ním údolíčko hluboké.
Jeho nakloněnou plochou běží
bílá řeka jako světla pruh.
Po boku jak ovečky jí leží
stromy, keře, brčálový luh.
V roztoužených dálkách nad obzor
zvedají se hlavy modrých hor.
Za nimi až hroty věží svých
tichý Hostýn na výstrahu zdvih’.
Z lesů vystupuje šedý kouř,
jakby němý čarodějník v nich
nápoje si vařil na kotlích.
Dole vlaky rachotí jak dálná bouř.