Ó umění, věky se valící, věky rostoucí prameni nejčistších tužeb a rozkoší, nejsladší něhy a slávy, od jehož nádherných břehů plačící davy
dosud jsou zaháněny. Posvátný, výš a výš vyšlehující plameni, z něhož se duše znovuzrozena vznáší a srdce, láskou a soucitem zanícená,
bolestí sladkou se chví. Tajemné zrcadlo dějin, z něhož tvář rassy, zázrakem zachycená do věků radostně září, se stkví.
Záhadná moci, kterou své nepřátele sráží do prachu národ podmaněný. K tvému bílému chrámu, jenž v záři, přílišnou nádherou teskné, s vrcholů lidstva se leskne,
má duše zajiklá zázraky krásy, nejposlednější ze všech, se nesměle blíží, jak plačící hříšnice ke kazateli. Ó pohlédni na ni.
Jsou-li její duhová křídla příliš poutána pozemskou tíží a do vzmachů marně zoufalých vybičována šlehy ješitnosti jen všední; pak nedej, Ó nedej jí na práh vstoupiti ani,
však učiň, ať ještě dnes, na věčné časy s rachotem brány tvé zavrou se před ní, jako před nepřáteli. Jestlis však zavolal jménem mne v bolestných snech,
jestli mne v pozdních, stárnoucích dnech skutečně ovál jak posvěcující milost tvůj tajemný dech: pak mne v síních svých u vytržení němě a oddaně klečet a modlit se nech.
Pak učiň, bych tady ztracen a skryt, bych třebas i neznám a cizí jak budoucí prorok u bratří svých, věčnému, sladkému tajemství krásy tvé čisté a ryzí
učil se srdcem rozumět a žít. Pak učiň, Ó učiň – až v bolestné beznaději tichá má žena za mnou plakati bude, abych já – rodiny pokorný dělník na chudé líše,
stvořitel její a osud, poslušný sluha a kníže, – abych já třebas slzami zalit a k zemi až sehnut, jak lásky Bůh pod tíhou kříže, přece jen u tvých oltářů setrval nehnut,
a tobě, Ó krutý, přinesl v obět osobní štěstí i její. Když pak budu jak ptáci sypaným zrním přiváben obrazy visí a odnášen k tobě orla svatého spáry; až jako tvá kněžka budu se zmítati prorockou křečí:
pak dej, Ó dej, bych v ohňů a lávy kouřící vary led rozumu svého odvážně hodil, bych představ a obrazů nedočkavě se hrnoucí změt jak poslušné beránky na zlaté niti úvahy veď
a kouzelně sladkou, radostně velebnou řečí zmučenou duši svou osvobodil. A když unaven zápasem o trofej slova na zemi rozprostřen klesnu;
když ruce mé lehnou jako ke člunům zlámaná vesla; když v mukách svých pochyb marně čekati budu na osvobození, jak nenáviděný národ před uzavřeným hradem úsměvu krále, jako plačící zajatec umluveného hesla:
pak posilni duši mou vznešenou vzpomínkou na utrpení všech velkých svých mučedníků práce a bdění, krásy, touhy a snění, a útěchu šeptej mi ve snu
jak zjevení matičky do pláče sirotkova. Když pak po čtyřiceti dnech práce a postu, v pustinách samot a tich přece jen nad sebe vzrostu
a života svého, dějin a národů tajemství všecka lehce dovedu číst, jak pravdu napsanou na uzardělé tváři svého sladkého děcka, jak drahého přítele úryvkovitý list:
pak učiň, Ó učiň, bych radostně vyšel ze síní tvých, a poklonil se po pás až, pokořil němě odvěké velikosti a svatosti lidu a země, pak dej, Ó dej mi, Ó velký a světlý, radostnou sílu,
bych veškeré bratry a sestry objal v svém dílu, a k tobě je aspoň na chvíli, šťastné a úsměvné zdvih'...
Cookies on Poetry Cove