Veliký, vznešený Bože, jenž dal jsi tajemnou životní sílu sladce vonnému květu i němému zvířeti i bratrům a sestrám mým trpícím všem; jenž jsi nám ukázal bezpečnou cestu k jednomu pevnému cílu
jak laskavý kouzelník v lesích bloudícímu, ulekanému dítěti a odevzdal’s do rukou našich jak za hračku tuto tančící zem; záhadný, všemocný Vesmíre, který z tajemně laskavé temnoty záříš bílými žhavými skvosty
a rozpínáš ve dne nad naší hlavou duhové mosty jako svůj nádherný, barevný pás: ó smiluj se, rozpomeň, vyslechni nás. Jsme bezmocně slabí a bezradní jako květina luční
před žárem slunečním, před prachem cest, jak naši ubozí, zlekaní, zakřiklí učni před hladem, jizlivým posměchem cizích, nenávidějících měst, však v největších mukách o sladké vesničce bezpečně víme. – –
Jsme bídní a malí jak pod tíhou osudu shrbení králi, jež mlčící, bledé dav posledních věrných ze země vzbouřené vede,
však o slavném návratu v čele vojsk jásavých sníme. Mučedníky jsme práce a touhy a slávy, však když nejprudčej’ kamenují nás sjitřené davy, nad svými hlavami nebesa otevřená v extasi zříme.
Jsme smutní jak mraků chuchvale, když pomale jdou a jdou z němého severu na jih tesknou krajinou.
Jsme smutni jak syn Tvůj, když zoufale k Tobě zavolal s kříže v smrtelné muce, však víme, že radost, která tu chvíli jen dříme
nám v hrudi jak na louce znavené dítě, opět se vzbudí – Ó Bože, veliký Bože jsme jak mláďata lví v všemocné krotitelově ruce.
Jsme oddaně nadšení vojáci Tví. Na věčný pokyn Tvůj, našeho velkého, obdivovaného vůdce, ženem se prudce v šíleném cvalu
na lesklá děla trčící z příkrého valu pro velké vítězství, pro slavnou smrt. Dej, ó dej, by někdo snad, těžce zraněný předčasně nevypad’
z dlouhých, se řítících řad. Dej, ó dej, by napřed náš prapor vítězně vál v zářící, sluncem zlíbanou dál, a teprve potom nás zdrť.
Dej, o dej, ať jsme podobni Tvému žhavému blesku, jenž do noci smutků a stesků jen na chvíli svitne, však oslnivě až za hory září svou kmitne,
a země se pod jeho rachotem chví. Ó Bože, veliký Bože, všemu co’s stvořil, vytkl jsi určitý účel. Rozkázals, aby život náš odvážně vzpučel na tomto ostrovu skalnatém:
Dej, ó dej, ať na svém rameni svalnatém neseme němě jak rytířské zámky skalnatý chlum, jak mlčící karyatida kamenný dům
tohoto života, této veliké země nesmírně bolestnou tíž. Dej, o dej, ať odvážně smělí jak pláčem hladových dětí
k zoufalství sjitřené zástupy mass, jak vůdcové výprav na dálný, ledový pól lámem’ jak chřadnoucí sněti tohoto našeho vězení za mříží mříž.
Ať vztáhneme ruce své směle a rychle po každé radosti životní jak hladový tulák po minci třpytné, jak lakomec do ohně pro balík peněz hořících již.
A dej, o dej, abychom ve dne i za noci stichlé, když luna, milostně něžná, úsměvná kněžna v průvodu hvězd po zlatém obláčku tiše
se plaví do svojí tajemné, zakleté říše, když stříbra ustydlé slzy po tichu kanou a planou
na stéblech trávy a všechno, vhrouženo v mlčící, bolestně lahodný bol, usíná kol: bychom my nad dílem svého života pozorně bděli,
k němu se zvroucnělí oddaně skláněli blíže a blíž! Dej, o dej, abychom život svůj cele, s bolem i radostmi vyžili,
k Tobě se jako po stupních chrámových pomale blížili, pomohli budovat na této zemi tvou nebeskou říš! Ó Bože, vesmírný Bože, veliký, vznešený Pane slunce a země a každého života na ní!
Jsme bezmocnou loutkou v Tvé všemocné dlani, o které nevíš snad ani; jsme plamínek malý, jenž do noci vzplane jak na horách hořící poklady země a za chvíli shasne;
jsme dělníci věční, již v slunečním úpalu pracují tiše za mzdu ubohou na této tvrdé, neplodné líše; však, opodál nás je zelený palouk a po trávě svěží naše buclaté, úsměvné děti vesele běží
a růžově bělostná, nasládlá tílka jich radostně svítí z vonného kvítí do temnot našeho žití – Ó Bože, vesmírný Bože, jsou vzácné a rozkošně krásné
však křehké jak skleněné, zlatem a stříbrem protkané vásy a může je s našeho stojanu srazit i tichý průvanu dech. Jsou lehké
jak nad řekou vzdušné vidiny růžových par a zavátím větru mohou nám navždy uniknout v mlčící dál; jsou bezbranné, bezmocně slabé jak skřivánci malí, předčasní proroci radostných jar
a zahynout mohou náhlými mrazy! Ó Bože, veliký Bože, víme, žes’ od věků němý a hluchý, že nemáš a nemůžeš ani mít tuchy o našich úzkostech, slastech a žalu;
víme, že dovedem’ spíše pouhou jen rukou odsunout tisíciletou, žulovou skálu s našich bolestných, zoufalých cest, než nářkem svým dojmouti mrtvé Tvé srdce;
víme, že svadlý list, který nám pod nohou chřestí, žlutý červ, který se živí našimi těly, i bídný, po stéblech lezoucí hmyz, právě tak Tobě cizí a lhostejný jest
jak naše životní štěstí, jak život náš celý však k Tobě v své úzkosti ruce zdviháme přece. Svoluješ, aby na vrchu němých, nehnutých skal,
na křivém svahu doškových střech chytl se, rostl a množil zelený mech; živíš ze svojí polouvřené dlaně jak svatý poustevník přítulné laně
ryby ve vodách, ve vzduchu ptáky, včely a červy a travou se vinoucí plazy – učiň, ó učiň, ať taky naše radostné, nahaté, bezmocně batolící se děti
– jehnědy zlaté rozpuklé na naší sehnuté, stárnoucí sněti – mohou na slunci, vánku, dešti Tvém radostně růst! Učiň, ó učiň, bychom jim vždycky v kapsách svých přinesli několik skýv, kterých by nikdo z nás loupežně neutrh’
od cizích lačnějších, hladnějších úst; bychom je na svých ramenech radostně vyzvedli do světla, do slunce, na lidsky nejvyšší vrch; bychom jim odtud všechna Tvá království ukázat dovedli,
uměli vysvětlit jako odborník každý Tvůj zázrak a div. Dej jim pak, veliký, všemocný Bože, strpěti pokorně, bez nářku, němě, jak jsi dal Svému Synovi kdys,
na kříži tohoto života věčné bolesti, s úsměvem tklivě tesklivým přinésti veliké oběti pro touhy jejich, pro všechen lkající, plačící lid.
Dej, ó dej vždycky, ať rozum jich chladný je jako na horách v slunci se lesknoucí led, jak ve spícím jezeru odraz Tvých vzdálených hvězd, jejich však srdce ať odvážné je jak orlů a básníků vzlet,
žhavé a vřelé jak ohnivé nitro Tvé mlčící země, jak proroků vroucí modlitby za nočních tich! A dej, ó dej, ať rychle a směle
pozvednou z rukou nám vypadlý, kovový štít, ať mají vždy k obranné ráně sbalenou pěst!
Cookies on Poetry Cove