Veliký, vznešený Bože, jenž dal jsi tajemnou životní sílu sladce vonnému květu i němému zvířeti i bratrům a sestrám mým trpícím všem; jenž jsi nám ukázal bezpečnou cestu k jednomu pevnému cílu,
jak laskavý kouzelník v lesích bloudícímu, ulekanému dítěti, a odevzdal’s do rukou našich jak za hračku tuto tančící zem; záhadný, všemocný Vesmíre, který z tajemně laskavé temnoty záříš bílými žhavými skvosty
a rozpínáš ve dne nad naší hlavou duhové mosty jako svůj nádherný, barevný pás: ó smiluj se, rozpomeň, vyslechni nás. Jsme bezmocně slabí a bezradní jako květina luční
před žárem slunečním, před prachem cest, jak naši ubozí, zlekaní, zakřiklí učni před hladem, jízlivým posměchem cizích, nenávidějících měst, však v největších mukách o sladké vesničce bezpečně víme. – –
Jsme bídní a malí jak pod tíhou osudu shrbení králi, jež mlčící, bledé dav posledních věrných ze země vzbouřené vede,
však o slavném návratu v čele vojsk jásavých sníme. Mučedníky jsme práce a touhy a slávy, však když nejprudčej’ kamenují nás sjitřené davy, nad svými hlavami nebesa otevřená v extasi zříme.
Ó Bože, veliký Bože, jsme jak mláďata lví v všemocné krotitelově ruce. Jsme oddaně nadšení vojáci Tví. Na věčný pokyn Tvůj, našeho velkého, obdivovaného vůdce,
ženem se prudce v šíleném cvalu na lesklá děla trčící z příkrého valu pro velké vítězství, pro slavnou smrt.
Dej, ó dej, by někdo snad, těžce zraněný předčasně nevypad’ z dlouhých, se řítících řad. Dej, ó dej, by napřed náš prapor vítězně vál
v zářící, sluncem zlíbanou dál, a teprve potom nás zdrť. Dej, o dej, ať jsme podobni Tvému žhavému blesku, jenž do noci smutků a stesků
jen na chvíli svitne, však oslnivě až za hory září svou kmitne, a země se pod jeho rachotem chví. Ó Bože, veliký Bože, všemu co’s stvořil, vytkl jsi určitý účel.
Rozkázal’s, aby život náš odvážně vzpučel na tomto ostrovu skalnatém: Dej, ó dej, ať na svém rameni svalnatém neseme němě
jak rytířské zámky skalnatý chlum, jak mlčící karyatida kamenný dům, tohoto života, této veliké země nesmírně bolestnou tíž.
Dej, o dej, ať odvážně smělí jak pláčem hladových dětí k zoufalství sjitřené zástupy mass, jak vůdcové výprav na dálný, ledový pól
lámem’ jak chřadnoucí sněti tohoto našeho vězení za mříží mříž. Ať vztáhneme ruce své směle a rychle po každé radosti životní
jak hladový tulák po minci třpytné, jak lakomec do ohně pro balík peněz hořící již. A dej, o dej, abychom ve dne i za noci stichlé, když luna, milostně něžná,
úsměvná kněžna v průvodu hvězd po zlatém obláčku tiše se plaví do svojí tajemné, zakleté říše,
když stříbra ustydlé slzy po tichu kanou a planou na stéblech trávy, a všechno, vhrouženo v mlčící, bolestně lahodný bol,
usíná kol: bychom my nad dílem svého života pozorně bděli, k němu se zvroucnělí oddaně skláněli
blíže a blíž, pomohli budovat na této zemi tvou nebeskou říš! Ó Bože, vesmírný Bože, veliký, vznešený Pane. Jsme dělníci věční, již v slunečním úpalu pracují tiše
za mzdu ubohou na této tvrdé, neplodné líše; však, opodál nás je zelený palouk a po trávě svěží naše buclaté, úsměvné děti vesele běží a růžově bělostná, nasládlá tílka jich radostně svítí
z vonného kvítí do temnot našeho žití – Jsou rozkošně krásné však křehké jak skleněné, zlatem a stříbrem protkané vásy
a může je s našeho stojanu srazit i tichý průvanu dech. Jsou lehké jak nad řekou vzdušné vidiny růžových par a zavátím větru mohou nám navždy uniknout v mlčící dál;
jsou bezbranné, bezmocně slabé jak skřivánci malí, předčasní proroci radostných jar, a zahynout mohou náhlými mrazy! Ó Bože, veliký Bože, víme, že’s od věků němý a hluchý,
že nemáš a nemůžeš ani mít tuchy o našich úzkostech, slastech a žalu; víme, že dovedem’ spíše pouhou jen rukou odsunout tisíciletou, žulovou skálu
s našich bolestných, zoufalých cest, než nářkem svým dojmouti mrtvé Tvé srdce; víme, že svadlý list, který nám pod nohou chřestí, žlutý červ, který se živí našimi těly,
i bídný, po stéblech lezoucí hmyz, právě tak Tobě cizí a lhostejný jest jak naše životní štěstí, jak život náš celý –
však k Tobě v své úzkosti, ruce zdviháme přece. Svoluješ, aby na vrchu němých, nehnutých skal, na křivém svahu doškových střech chytl se, rostl a množil zelený mech;
živíš ze svojí polouvřené dlaně, jak svatý poustevník přítulné laně, ryby ve vodách, ve vzduchu ptáky, včely a červy a travou se vinoucí plazy –
učiň, ó učiň, ať taky naše radostné, nahaté, bezmocně batolící se děti – jehnědy zlaté rozpuklé na naší sehnuté, stárnoucí sněti – mohou na slunci, vánku, dešti Tvém radostně růst!
Učiň, ó učiň, bychom jim vždycky v kapsách svých přinesli několik skýv, kterých by nikdo z nás loupežně neutrh’ od cizích lačnějších, hladnějších úst; bychom je na svých ramenech radostně vyzvedli
do světla, do slunce, na lidsky nejvyšší vrch; bychom jim odtud všechna Tvá království ukázat dovedli, uměli vysvětlit jako odborník každý Tvůj zázrak a div – Dej jim pak, veliký, všemocný Bože, strpěti
pokorně, bez nářku, němě, jak jsi dal Svému Synovi kdys, na kříži tohoto života věčné bolesti, s úsměvem tklivě tesklivým přinésti
veliké oběti pro touhy jejich, pro všechen lkající, plačící lid. Dej, ó dej vždycky, ať rozum jich chladný je jako na horách v slunci se lesknoucí led,
jak ve spícím jezeru odraz Tvých vzdálených hvězd, jejich však srdce ať odvážné je jak orlů a básníků vzlet, žhavé a vřelé jak ohnivé nitro Tvé mlčící země,
jak proroků vroucí modlitby za nočních tich! A dej, ó dej, ať rychle a směle pozvednou z rukou nám vypadlý, kovový štít, ať mají vždy k obranné ráně sbalenou pěst!
Cookies on Poetry Cove