Z rozbitých prsou a trupů, ztrhaných cev
teče a v důlcích mých ssedá horoucí krev
jako červené víno z rozpuklých džbánů.
Za den jediný, za noc zářivě zrádnou
sta a tisíce v mrazném klínu mém zchládnou,
mlčky odejdou, navždy odejdou k Pánu.
Z veškerých koutů mých stoupá k obloze sten,
zoufalé úpění, nářek matek a žen.
Co mi po tom je, rode bezcenný lidský,
hračko hozená v kout můj, nafouklé nicky,
smetí špinavé, jež dnes horlivě smetá
s krásných šatů mých velký, poslušný čas?
V sladkém slunci a vánku radostně vzkvétá
stráň má, údolí, jako včera, jak vždycky,
plné úsměvných vděků, hýřivých krás.