Jest střídání jen radostí a zármutků jak dne a noci, jako jarní pohody, však není štěstí, neštěstí, leč hra jen náhody. A není dobra, zla, leč v našem úsudku,
jenž podrobený modě každodenní jak cena bursovní se lehko mění. A není zodpovědnosti a mravní svobody. Není neřesti a viny; hříchu není,
však šílenství jen, nemoc, zatížení, a společnost – a výchova – a okolí – – Je Bůh jen – Osud – jakás síla odvěká, – ať už zveš ji v žargonu svém jakkoli –
jež vleče vzpírajícího se člověka dál a dále po životní ouvrati, jak vozku, který zamotal se v oprati, kůň divý přes kamení na poli...
Léta strojníkem a proudy znoje s čela horkého. Pak zánovního stroje, než jej ruka jeho zkrotí, polaská, vzpoura násilná a divý hněv
a prudký skok a náhlá procházka přes zlomenou nohu, tváři – – A zápach masa, jež se škvaří, praskot kostí – –! Hrozný, táhlý řev,
jak šelmy zraněné, a teplá krev ssedající ponenáhlu na kaluž – –! Pak velký sál a dlouhý stůl, bílé zástěry a vyhrnuté rukávy,
pilka, nůžky, jehle, ostrý nůž – – Dva u nohou, dva u hlavy, a narkotika hořký dech, prudký šepot, rozkaz, spěch – –
Nu z levé nohy zbyla aspoň půl a sukovitá, pevná hůl. Mladá tvář však zohyžděná, rozrytá a rozjizvená,
posupná jak černý mrak – – A slavná úrazová pojišťovna plat dala k smrti pomalé tak zrovna a strhla všechny zálohy – –
Chlad ve světnici, v srdci chlad, ženy pláč a dětí hlad. – – Nic naplat: Trpělivě stát a slídit, číhat u všech vrat,
kdo by osvobodil od košťat, jež lacino dá mrzák bez nohy. Je tedy metlař ubohý. A v pohmožděných bedrech tíha, tíha,
jak štěrku vůz by vezl na nich. V rozšířených, těžkých dlaních za hlubokou rýhou nová rýha, jak starých silnic výmoly,
a tvrdé, ušpiněné mozoly jak u cest vyježděné hrboly. A stesk a dlouhá chvíle mučí pochmurnou a zhořklou duši.
Noha mimoděk se v stranu stočí, kde stojí továrna a stroj se točí, zrak teskný na komín se zadívá – – V horečném snu zří, jak těžká kladiva
nad hlavami letí, do litiny buší, slyší každou noc jak stroje hučí, jak vztekle, ulekaně křičí sireny, že s lůžka vyskočí jak šílený...
Oh pracovat...! Však metlař jest jen beznohý, ošklivý a zohyžděný, ubohý... A žena též se odvrací a poplašeně klopí zrak.
Když objímá, jak severák... Děsí ji tak hrozná líc...? Či nemá „Zbytečného“ ráda víc...? Či, ďáble, někdo jiný snad
v nemoci se jeho v lože vkrad...? Oh, prokletí...! Jde z domu raděj – po práci, neb v hospodách se potácí.
Však hlavou větry ošlehanou, duší pochmurnou a divě štvanou podezřením, tupým bolem, touhou těla neskojenou, alkoholem
rej divý tančí mátohy – – Jen mátohy...? Proč to děcko předčasně by porodila –? Proč by s ním, jak s druhým nechodila celý čas –? Proč přišlo právě ono spíš? – –
Proto, že jsem v bolestech a žalu ležel jako Lazar ve špitálu, že by doba na to nestačila již...!? Oh, – – oh – –! Také mrou prý – To však žije,
dýchá, hřeje se a chtivě pije, směje se a křičí, chce a bude žít... Oh!... Jistotu a jasno mít!... Hustá, němá tma však kolem kol.
Mrak černý, těžký na horách. Blesk cukal v něm a řežavěl, v dálkách dutě duněl, sinavěl... Chce konečně mít světlo v tmách.
Chce ukřičet svůj hněv a bol. Chce vzkřísit hrůzu, strach, a jako medvěd na ni sáh. Nevykřikla, nezalkala,
jen mlčky sedla na postel – – Blesk černým mračnem jel, jak její rána krvavěl, z blízka duněl, sinavěl.
Nešlehlo to z dlouhých řas jak odpor utajený, nenávist...? jak umluvených vrahů hvizd, jak meče zablysknutí, ostrý svist...?
Mrzáku, chceš světlo v tmách...? Chceš nahou, neskrývanou pravdu číst, jasno mít a být si jist...? Celý mzdlel a zmalátněl,
a vybouřen a smuten, bled unaveně k stolu sed, a jeho ret a jeho hlas se nalomeně chvěl a třás,
jak větrem utržený list: Tam musilo to s námi dojít až...? Nenávist a chlad jen pro mne máš...? Mlčí, mlčí, jakby přitakala – –
Nepohlédneš otevřeně na mne...? Nerozptýlíš domněnky mé klamné, neovineš s láskou kol mé šíje páž...? Mlčí, mlčí, kamsi v dálku hledí,
v dál se dívá, nedívá – – – Mlčí, sedí, němě sedí, jak bez smyslů, jak neživá. Děti v peřinách se choulí,
ustrašeně oči poulí, v prsou malých tají dech – Hodin starých, kulatých, spěchá, hrozně spěchá tik a tak,
jak do koleček zubatých, v dlouhou černou rafiju tenkým prstem strká čas. Černá moucha kdesi bzučí,
bije sebou po oknech. V hlavě jako v stroji hučí. Ticho duši mučí, mučí, světnicí se rozvaluje, po smyslech...
Od stolu se jako balvan těžce zved a zvednuv pěst a skřiviv ret s výhružkou jí ve tvář vmet: Běž z domu, – – Pryč běž – – Hned – –
než zahanbení, bolesti, než vzteku svého, zoufalství se napiju – – než tě jak zlé zvíře zabiju...! Vstala jako psík a zachycená pelesti,
vrávorala kams, však klesla náhle a těžce, těžce zaplakala – ne zalkala a zaúpěla bezútěšně, rozryvně a táhle,
jako matka za dítětem na vždy, na vždy, jak když v lese podřezují, podle vraždí... A každý sval, nerv každý, každá žilka ochromlého těla
jak telegrafní drát se chvěla, jak zelenavá stehýnka živých napitvaných žab. Překvapen a udiveně stál
a její slzy chtivě ssál. Stál a stál – Jak pod březnovým sluncem jíní, jak zmrzlé srdce teplem skrývaného dobrodiní její slzou měk’ a jemně, něžně, zlehýnka
sladkou naděj v náručí svém kolébal. O svůdná světla v hustých mhách...! O bílá, vlídná chaloupečko na horách, jež vyhoupla se před zbloudilcem v těžkých tmách,
o pěšinko, již před lety kdys steskem lásky orosil...! Rozechvěně těžké ruce vztáh, a jak pána boha, jak svůj osud poprosil: Můžeš včerejšek i dnešek odpustit – –?
Můžeš mne zas jako dříve ráda mít – –? Či jen po mých vadách stále slídíš...? Tvář ohavnou, krok chromý vidíš, nemiluješ, nenávidíš – –?!
Nemůžeš a nechceš se mnou žít...? Mlčí, mlčí, jak by přitakala Mlčí, mlčí, nehybně jak socha sedí, suchým okem kamsi v dálku hledí,
jakoby ho neslyšela, neviděla – – Kdyby aspoň vykřikla a zaúpěla...! Kdyby ruce vztáhla, zaplakala...! Jak otřásl se, jakby náhle na nůž šláp,
jak by v travách postříbřených rosou broušenou a lesklou kosou divoce si zajel v nohu bosou! Jak umdlíval a náhle sláb!
Jak srdce strnulo, až celý schlád’. O se světelné hory strmý pád...! O světélka vy zrádná nad bahnisky v tmách, chaloupečko svalená a rozvátá...
O ženo, ženo bídná, nevěrnice proklatá! Jiný k tobě se, v mé bídné lože vkrad, na klíně tvém horkém slavil hod, když jsem v nemocnici ležel bledý – –!
To děcko nedonošené je tedy cizí panchart, cizoložné lásky plod...?! Jak by na klečící kajícnici při modlitbách, v postech dlící,
do jich teskných, nyvě smutných tuch náhle velkým hlasem zvolal Bůh; jako mučedník by vědy, léta tupený a posmívavý, hladem bledý
před kostnatých odborníků posměvavé hledy náhle postavil své práce, bdění zřejmý div, jemuž s poklonou se vyhne čas –: tak slavnostně a hrdě vztýčila se v ráz
a zardělá a zadýchaná prudce vykřikla: Ne – Přísahám ti při Bohu a svatých všech – – Přísahám ti při drahých a sladkých hlavách těch, a vztáhla ruku pozdviženou po dětech...
Vydech zhluboka a uvěřil, neb věřit chtěl. Však, že chtěl také být si jist a celou pravdu jako knihu otevřenou číst, krátce děl: Však nemáš ráda jako dřív...?
Proč odmítáš mne, vyhýbáš se objetí...? Sedí, mlčky před ním sedí zas. Rty se sice otevřely, jakby chtěly odpověď dát jasnou, výklad smělý,
však zajikl a přelomil se hlas. Oh, bído, bído, prokletí...! Tedy po vadách mých slídíš, tvář mrzáckou, krok chromý vidíš,
nemiluješ, nenávidíš...?! Ne, ne – – Přísahám ti, přísahám... Stál a stál, na ni hleděl, nehleděl, jakby pranic nechápal a nevěděl
a náhle divoce se zachechtal. Ne, ne – Přísahám! Však nevyslechneš, nevěříš, rozkřičíš se, ruku zvedneš, udeříš... Oh, proč, proč vše to? Proč jen sobě nyní žiješ?
Proč v hospodách se touláš, piješ, piješ, vyjídáš nás, a mě mučíš, biješ...? Proč ty, ty, jenž byls otec výtečný, stal ses odporným mně, břemeno jen, zbytečný...?
Stál a stál, jak zaklet v černý sloup se nehýbal a v zakřiknuté ticho mlčky čněl jak z pohořelých domů černý trám, jak nad rovinou hrozné jícny děl,
jak dělník, jenž byl náhle práce zbaven, jak závod kýs, jenž dodýchal a zbankrotěl... Stál a stál a rukou náhle mávl jen a jakby vším byl k smrti znaven,
jako zmírající zvíře naposledy ke své díře, vlek se pomalu a těžce ven... Zardoušená štkavou křečí
v bolesti své zachycená země na podlaze žena klečí, ne těžce leží, nehnutě a němě jako kdesi v husté seči
zrezavělým okem zaškrcená laň. Čas prstem strká do kolečka. Moucha jako černá tečka kolem světla bzučí, krouží,
dolétá a sedá naň. Bolest po výkřiku touží, natahuje chtivou dlaň...
Cookies on Poetry Cove