Miluji zemi, maličký člunek, jenž oderván
kdysi, jako šperk vzácný, v šíleném chvatu
se šije lodi tančící po vodách v hořícím šatu,
nyní, kvetoucích košů pln,
pomalu jako pták znavený pluje přes ticha oceán,
zatím co na dně k stěnám se tlačí
úzkostní lodníci v zoufalém pláči,
zlekaní mlčením vln.
Vzbouřenci, které kapitán přemoh’ a s tvářemi obrácenými k nebi
připoutal na vod sježené hřbety řetězy těžkých okovů.
Robinsoni, již zachránili se na utrženém ostrovu,
z něhož jak z pohádkového bochníku ulamují své chleby –
Miluji zemi; z mořských pěn, z růžových ohňů a tuhnoucí rudy zrozené dítě,
pobíhající hbitě
v závodech s rozesmátými druhy,
elipsovitými kruhy,
před branou Boha měkkém po pažitě,
kol něhož vážně jdou kostnatí, mlčící kmeti,
tisíciletí.
Miluji zemi, vzhlížející se radostně z rána v zrcadle vod,
rusalku bílou tančící vážný chorovod
po tiché pasece, když se uctivě rozstouply bory,
zatím co měsíc – milenec touhou zhrzenou chorý –
zvědavě, po špičkách na hor vrcholy stoupá
a svou tesklivě dojatou hlavou do taktu houpá.
Miluji zemi, hlodavou vášní šílenou kurtisánu,
která za teplých nocí na žhavém klíně svém kolíbá
zemdlené milce, jež k smrti až ulíbá,
Salome věčná, žádající vždy hlavy svých Křtitelů Janů – – –