Milujem' zem, neb ve svém nesmírném, na pohled lhostejném objetí uchystá kouteček teplý květu i zvířeti, – našeho hladu a práce pokorné oběti –
i nám. Neb z dálného, zapomenutého pravěka v neznámá, mlčící daleka, jak vzácného hostě
po svém vzedmutém mostě za ruku vede ulekaného člověka, a znenáhla dává mu nahlédnout v kouzelná zrcadla, z kterých jen lehce poodhrnula tajemství lem.
Milujem' zemi pro její krásu, když čistá a bílá jak úsměvná víla, jak holubice
tiše se prochází v slunečním jasu, zatím co ve tmě stápí se druhá polovice. Milujem' ji pro její sílu a moc. Hle, lehce a hbitě
jak radostný otec nad svojí hlavou výskající své dítě, vyzdvihla velebné hory až k říším jiskřících hvězd, a jediným těžkým mávnutím těžké své paže, jak služka utěrkou mlhy dech na skle,
lhostejně smaže a pohřbí v své hlubiny prasklé krajiny celé s tisícem dědin a měst. Ctíme ji pro její božský, nehnutý klid.
Hle, přijímá se stejným úsměvem skřivánků zpěv i zoufalý nářek a bezmocný hněv svedených děv; buclatých, klíčících semen radostnou setbu
i vyhnanců zoufalou kletbu; vražděných vytrysklou krev i tajemný řetěz, kterým ji víc a víc poutá a váže vítězný lid.
Ctíme svou zemi. Když se však z večera posledním polibkem slunce odrazí od tiché, růžemi poseté hladiny jezera a teskné a němé pomalu odchází
vábeno snem; když znenáhla jakoby ukolébáno utichá v dědinách dobytka táhlé bučení a kovový řev a ve městech nervosních lidí překotný shon;
když přes lesy, padolí stříbrným hláskem jak princezna z pohádek hlaholí ukrytých vesniček zvon; když ve výškách hvězdy zazáří
jak o jitřní stříbrné svíce na lesklém oltáři, a nad námi dalecí, tajemní hudci neznámí vesmírné tesknoty píseň započnou pět –:
tu vzrušením němí, zajiklí bolestně sladkými slzami jak matka, jež před chvílí vytrhla zpod kol své robě, s rozpřaženýma rukama
se vrháme k tobě, Ó země, tlumíce vzlykavý, jásavý sten; tu tvé nevlastní, nevděčné děti,
lehce jak příkaz zestárlé církve pouta tvá trháme a v bezmezný prostor letíme: tu nyjícím steskem opilí celou svou bytostí cítíme,
že jsi tak malá a úzká jako dlaň pro pestré motýly pro naše odvěké palčivé touhy, pro velký o slávě, o moci sen; že žalář jsi pouhý,
z něhož nás velký Bůh jednou za ruku vyvede ven...
Cookies on Poetry Cove