Přes pole jdu, luka sirá.
Měsíc zavěšený v kruhy
třesoucí se, mléčné duhy
vyčítavě k zemi zírá –
Měl jsem také ženu, druhy –?
Pro polibek krásy chladný,
pro kyn její ruky vnadný
opouštěl jsem – pro slib zrádný.
Měsíc – mrtvý orloj země,
puklé hodiny, jež bohu
vypadly kdys na oblohu,
zajatce tvář šedá, mléčná – –
Láska ještě přijde ke mně,
teskně sladká, nekonečná –?
Kdosi nad propastí věčna,
zahalený v černém hávu,
nese na stříbrné míse
bledé luny sťatou hlavu.
Vzlykot v prsou potácí se.