Cti matku svou, laskavou, úsměvnou zemi, nejmenší mezi dcerami všemi všehomíra. Před tisícem tisíců kosmických roků
vyrvána zákonem rotace, tíže a tlaku z rozbitých, krvácejících slunečních boků, jak nestvůrné děcko mrštěna v neznámou prázdnotu, padala s výkřikem hrůzy a jásotu
vstříc novému životu, podobna žhavému vlaku, jenž pojednou s rachotem z kolejí vyjel, podobna pohádkovému draku,
jenž zasažen bleskem se v plamenech svíjel. Ale když hromem a rachotem ztupělá k mocnému, velkému bohu o pomoc úpěla, přikázal slunci, aby ji paprsky svými
jak zvonivými zlatými lassy zachytil v šíleném letu a určil jí na věčné časy dalekou cestu i smrtelný návrat a pád.
A plameny nad ní jak nad hroznou Gehennou vlály a do dálek plály, jak za ženou utíkající hořící vlasy a šat.
Plyny, jež se s ní za hřmění loučily a v podobách ohnivých sloupů k oblakům stoupaly, ve výškách chladných jak snoubenci na čistém loži na rozkaz boží
se tajemným zákonem lásky sloučily, dolů pak splývaly v podobách vod. A vody jí písně o slavném životě budoucím zpívaly,
něžně jak rosa ospalou včelku houpaly, a oheň z ní jak písmena s tabule smývaly, až zhasínal jejího nitra klokotný žár, až nesmělá, zardělá do krve
vystoupla po prvé z koupele ohnivých par. Tu z chladných, neznámých dálí úsměvné větry laskavě vály
a měkce ji obléval sluneční jas, až konečně země počala němě v lůně svém zahřátém prvého života plod.
Ó veliké, nevyzpytatelné, nerozřešitelné tajemství prvého početí před miliony století;
věčného návratu látky z lůna do lůna matky v zakletém kruhu; vítězné, slavné přechody od druha k druhu
až po lidský rod. Ó země, pramáti naše! Ó slavná a velká!... Ó svatá a drahá! Ó krásná a něžná, perlami jitřními osetá!
Ó smutná a němá, bohem prokletá!...
Cookies on Poetry Cove