Již po léta, bolestným úžasem němý
a ulekán hrozivým mlčením tich
se vláčím svou osudem prokletou zemí.
Jdu z východu na západ, stranami všemi,
jdu pátravě na sever, na chudý jih
a hledám – Však s mužem se nesetkal zrak,
jenž při ní by zastavil letící čas,
jak strojvůdce u stanic supící vlak;
jenž vložil by ruku svou na toto století
a stanout je přinutil, dříve než proletí,
než mihne se s výsměchem okolo nás;
jenž zem by mou, oddaně, tiše se tulící,
zas k hostině evropských národů ved'.
Je dosud jak na pospas vydaný sad
a každý již tulák chce květy z ní rvát.
Je dosud jak krvavý královský šat,
jejž vzbouřenci shodili na řvoucí ulici.
Je podobna svedené vyhnané děvce.
Kdo kolem jde, může jí beztrestně lát.
A lid můj má do srdce vražené dřevce – –
má zlekaný pohled a sehnutý hřbet...