Všemohoucí, věkověčný Bože,
jenž vše řídíš, slunce voláš z lože,
hvězdy vodíš, zkolébáváš snem.
Na klín tvrdé panovnice světů
jako zlatou mísu plnou květů
položil jsi, nám dal tuto zem.
Jako malý, posmívaný Betlém
ozářils ji oslnivým světlem
mučednické, sváté hranice.
Pro tvou pravdu zahořevše cele,
šli jsme směle národům všem v čele,
s vozů Žižkových se bráníce.
Ale pro svár, pro sobectví pánů,
pro pláč marný přikovaných k lánu,
zanevřel jsi na nás, uražen.
Ve svém hněvu této země kalich
slzami jsi přelil dětí malých,
krví zbitých můžu, starců, žen.
Tři sta let jsme, přísný soudce, lkali,
vyhlíželi spasitele v dáli,
hryzli ocel těžkých okovů.
Nyní vyslyšel jsi naše steny.
Z mraků hrozné bouře, usmířený,
žehnáš svému lidu poznovu.
Spravedlivě přísný Bože věčný!
Hněv tvůj, trest byl nekonečný!
nekonečná bude milost tvá.
Dáš, Ó dáš zas minulosti dávné
silný život ve svobodné, slavné,
krásné říši stříbrného lva...