V úžasně sladké, závratné chvíli
Jovišův orel posvátný, bílý,
chopil ho do žhavých spárů,
spirálou kolmou k výšinám nes.
Pojednou zasažen střelou bílého žáru
rozevřel drápy – s výkřikem hrůzy a bolu
řítil se letec dolů a dolů,
na ostrov malý, ztracený kdes.
Stojí tu němý, zraněn a bídný.
Dokola kolem kamení, kamení.
A žádná loď bílá, žádný člun vlídný
nepluje v tato neznámá místa.
A nad hlavou velikých křídel šumění,
žhavost těch spárů v rozbitém rameni.