Zde na hranici severu a jihu
odvážně zdvihají svou hroznou tíhu
do smělých výšek, prázdných do prostorů.
Zde pochmurně a hrozivě a plní vzdoru
jak přízrak čnějí v nekonečno na obzoru,
kamenní obři, Atlantové němí,
strážcové dějin slovanských a zemí,
jimž vteřinou jsou hrůzy plná staletí.
Šli vzpurně v jejich stínu hrdí smělci
i snílkové i vojevůdci velcí,
i plemena a rassy, velké doby,
dnes za vítězstvím, zítra do poroby.
A všichni skáceli se v němé hroby,
na retech smích a pláč a prokletí.
Bez lásky, zloby, bez pohnutí, němě
nad nimi zdvihali a zdvíhají své témě
ti zamračení syni smavé země,
giganti hrozní bohy v kámen zakletí.
Ó, němá hmoto do snů pohřížená –!
Ó, věčná touho země hmotou zatížená –!
Titánů sáhajících drze na oblohu
bezmocná, na kříž stesků vbitá těla –!
Jak v dómu před vaší se kořím velebou.
Ssutiny obřích hradů hrůzně krásné,
v jichž komnatách rozpadlých slunce jasné
pokorně v prolité své krvi hasne! –
Divoká básni živlů zkamenělá –!
Jak po svém ubitém, přec živém bohu
vždy budu s touhou ohlížet se za tebou.