Širou plání věky již se potácel
zástup uštvaný svou cestu hledaje.
Vždycky v purpurově zářném ránu
v tiché dálce Neznámého spatřili.
V záři stál a vůně šla jak z lánů
kvetoucího, rozvlátého obilí.
Za ním, za ním! – Jistě do kraje
snů a lásky povede nás, do ráje.
Stál a v dál se díval zadumaně,
jakby vzpomínal, jak čekal na ně.
Stál a vždy jim ušel nečekaně.
Stužka červená, jak zástup krvácel,
po zemi se vlekla již a kostí řad
hrůznou obrubou se podél cesty klad,
šklebící se mosaiky kameny.
Blíž a blíže vyli vlci, hyeny.
Tu však, na večer již, sblížili se až
na dva kroky, na vztaženou páž.
Kdosi vystoupil a zvolal prudce:
Obejít a nastavit krátké ruce
mečem napřaženým, kopími.
Blyskla zbraň – Noc světla shášela.
Tma – Jen před nimi se vznášela
Neznámého zář, jak zjevení
v hloubkách propadlého sklepení.
Ticho – Pouze táhlý, žalný vzlyk,
jakby nad hlavami jejich v tmách
přeražená ruka sjela po strunách.
Oni vzlykajíce nyvě klekali,
ti však, plni jistoty a nadšení,
obnovené, velké slunce čekali.
Vyhouplo – A výkřik zděšení
letěl prostorami prázdnými:
Krvavý a siný před nimi
visel proklán veskrz kopími.