IX.

Muž zamračený, chromý spěšně chvátá po blátivé, pustě tmavé cestě, jaká zpravidla již v každém městě vede do zapadlé chudé čtvrti.

Vždyť tu byty má jen třída pátá, na které se nejsnadněji škrtí. Vždyť tu hmyz jen, plazi, krti, nástroj zločinů a strava smrti,

jež Bůh stvořil úřadům jen pro starost. Vždyť to pro ten dobytek je dobré dost. – – Spěchá muž a cosi stále bručí o odpuštění a o náručí,

o dětech, jež tma a hlad kdes mučí – – – Z dálky vlaky rachotí a hučí. Na konci až cesty lampa bliká. Berla klape, s kamene se smyká,

bláto maže se a stříká na obedraný, starý háv. Z temnot trčí nahrbený domek s papíru jak křivě psaný zlomek,

jak překroucený paragraf. Muž dvéře rychle odemyká – – Co to – –? Síň a světnička tak ticha – –? Kde jsou děti – –? Přinutil je strach a hlad

přikrčeně, unaveně v koutě spát – –? Nebo něco se jim stalo snad – –? Bože, netresci mne... Bože chraň...! Malou lampičku muž rozežíhá,

vysoko a pátravě ji zdvihá jeho lekem třesoucí se dlaň – – Nic. – Nic – – Stín se po stěnách jen mihá, hlavou neforemnou šklebí naň...

Nic – – Prázdno, pusto – – Lenošky se válí v hospodě jak po muzice. Prázdná skříň, z niž šaty brali, otevřená do kořán,

je jak vrba oklestěná, sirá. Se zdi blbý ciferník sem zírá. Kdesi do kouta je strčen stůl... Rozbitého okna polovice

skřípla ostře jak v ni vítr dul, jak se opřel, jak ní hnul... Chvíli tupě, s tváří nechápavou muž zří kolem sebe. Jeho hlavou

myšlenky jen smutné letí, letí chvatně. Potom ruka s lampou klesne matně, tělo sesuje se k stolu a z prsou plných žalu, plných bolu

vyrve se mu hluchý nářek, hluchý sten: Odešla – – Odešli všichni – – Jsem opuštěn – – Na vždy opuštěn – povržen všemi – – Jsem sám a sám jen na celé zemi,

a nikoho není, kdo by mne za ruku vzal – – kdo by se s láskou přitulil ke mně – – – kdo by mne po tvářích zčernalých pohladil jemně – – – Sám a sám – – jak zločinec zapadlý v les – –

jak sestárlý, na zimu z domu vyhnaný pes – – O ženo má, ženo – –! Necháš mne před dveřmi stát –? Nezapomeneš, neodpustíš můj pád – –? Měl jsem tě... Mám tě tak bolestně, zoufale rád...!

Vzpomeň si na prvé naše dny, na lásky čas... Na štěstí naše...! O, navrať se, navrať se zas...! Či nemůžeš, nechceš...? Konec je už...? Stal se ti protivným, hnusným tvůj muž

pro své mrzáctví... vzteklost... spáchanou vinu... jíž zhanobil, zprznil tvé manželské lože – –? Nebo jsi skutečně ve svém nevěrném klínu jiného hřála a hřeješ...? Oh, Bože můj, Bože!

Kde jistoty dojdu...? O, ženo má...! Zhynu, a zhynu, udělám smyčku, revolver pozdvihnu, nůž...