IV.

Ve vzduchu zkaženém malé světničky pokojně dřímá kojenec maličký vedle své znavené, bledé matičky. Z matčiných prsou dere se sten.

Snad ji tak tíží a moří hrozný sen, že drahoušek, miláček její nemocen, že v rubášek dlouhý oblečen právě byl lhostejně před ní položen

do čtyř uzounkých, hřebíky zbitých stěn... Vzdychala matička těžce, zhluboka, jak husička bílá, divoká, již myslivec trefil do boka.

Vzdychala, žalobně, němě plakala. Pak pojednou prudce zalkala, a vzbuzená hlasem svým, ostrou bolestí, rázem se vztýčila na své pelesti.

Lampa, jež na stole přes noc hořela, znenáhla umdlela, vyschla docela, plamenem naposled ještě zatřásla jako pták raněný křídlem, uhasla.

Kulaté hodiny bílé na stěně spěchaly, spěchaly kamsi zděšeně, jakoby v ručičky černé chytaly divoce letící, věčný čas.

Hodiny rychle své vzdechy tikaly, jakoby času úzkostně říkaly: zastav se, zastav, počkej nás... Bledá tvář prvního mdlého úsvitu

tiskla se k tabulím okna do bytu, dívala plaše a cize, nesměle, jak žena s velikou boulí na čele v návalu bledého strachu, úzkosti

bezradně naříká u své postele: Bože, již ráno a nepřišel doposud – – Pije snad v hospodě někde ze zlosti, neb kleje a spílaje divě na osud

bloudí kdes v lese, mlčících houštinách – –? Kdyby tak na sebe ruku vztáh...! Bože můj, Bože, nedopusť, zpomozi...! Co by si počali broučci mí ubozí...?

S posměchem lidé by vždy je vítali, oběšenců jim hlasitě spílali...! O, proč jsem se s výkřikem k němu nevrhla, neřekla: Navrať se, navrať... Odpusť, měj mne rád.

Budem zas společně žíti, šťastní snad. O, proč jsem ho od dveří nazpět nestrhla...! Proč jsem ho jenom odejít nechala...! A zlekaná žena, šlehaná bičem výčitky,

rdoušená úzkostí hroznou, strnulá, nehybná strachem, bezmocně stanula uprostřed malé světnice jak zločinec mladý u šibenice – –

Potom se rychle balila do šátku, pohlédla s úzkostnou bolestí na dítky, spravila nakvap peřinku robátku a před domek skokem spěchala.

Na dálném východě právě svítalo – – Na západ měsíc – ten věčný ponocný bloudící země, hlídáním na smrt nemocný, ten hýřil, jenž z objeti v objetí

po celou noc se v rozkoši potácel – – teď pomalu, mdle se, znaveně navracel v palác svůj bílý z hlazené perleti. Za kopci, lesem světlo se kmitalo.

Tisíce, tisíce veselých vrabců vítalo s křikem je. Tisíce sladkých skřivánků nad polem, úhorem, cestou v úvoze s jásavým zpěvem vzlétalo k obloze,

po které pluly, jak po vodách labutě, hejna bělostných, kyprých červánků, složivše k tělu zlatem vroubené perutě. Život se pohnul sousedním ve statku.

Kohout, trubač dne, zatroubil jásavě na dvoře širokém k jeho oslavě, vzpřímiv se jako před králem důstojník. Zaskříply dvéře. Kdos hřídel roztáčel

a řetězem chrastě do vody okov namáčel. Ve chlévě zavřeném kráva bučela tesklivě po svém prodaném telátku. Prasátka hladově, ryčně kňučela,

do dverců bila, volajíc čeládku. Potom vše ztichlo, na jeden okamžik, jakoby v prsou věcí a tvorů všech údivem velkým se tajil dech,

jakby vše na příchod krále čekalo, u stupňů jeho uctivě klekalo. Však v tichu teď jakby se ozval dětský vzlyk – – Poskokem zlekaná žena pospíchá – –

Nic – – Všichni spí. Robátko klidně oddýchá, směje se, mává si malou ručičkou, jak by si hrálo se svojí matičkou, jakoby do malé, něžné pěstičky

chytalo měsíček bílý, hvězdičky... V radostném pohnutí, sladkém usmání matka se k němu šetrně naklání, jak měsíček za bílých letních večerů

k obrazu svému v stříbrném jezeru, jak divošská kráska k tichému zálivu, který ji hlazenou snivou hladinou poprvé říká v nadšeném údivu,

jak krásnou je, rozkošnou, sladkou, nevinnou... A matka se k děcku víc a víc nahýbá a všechno v ní křičí: Ať je zulíbá, ať v náruč je vezme, na loktech kolíbá,

ať k plochému ňadru hrdě je přitiskne, ať velikou, sladkou radostí zavýskne, jak pramen, když ze skal do světla vytryskne, jak stvořená hvězda, když se rozletí

s rozepiatými rameny, hoříc a svítíc jasnými plameny do dálek snivých, za zemí, za světy... Však rozum, jenž u bran stál duše na stráži,

ji varovným hlasem v pohybu zaráží, zachytí, zadrží zavčas za páži – – A tak jen lehce a měkce, nesměle, jako když teplo skrz prsty uniká,

vlásků a líček se děcka dotýká, jako král zbožný tajemných ostatků, jež vyprosil sobě na věčnou památku od otce křesťanů, svého přítele,

jak světice velká u vytržení Kristova sladkého, mlžného zjevení, po Němž, jak v mlhách se tiše vzdaluje, ruce své průhledně bledé vztahuje...

A jak tak v nadšení na dítě pohlíží, jak hladí je lehounce rukou vztaženou, cítí se šťastnou tak, volnou, blaženou, tak klidnou, tak radostnou, nic ji netíží,

netrápí, dnešek ni zítřek nebolí – – A tak je jí lehko jak ptáčátku na poli, když z blankytu modrého písní hlaholí, jak včelce, když pije a pije potichu

z převráceného zlatého kalichu rozkošně vonící, sladké květiny... Tak ztrácí se celá, radostně pohříží v obdiv svůj sladký, poklad dětinný,

že neslyší jakéhos šumu u dveří, až pojednou těžká pěst na ně udeří, až zacvakne klika, zasténá závora a na prahu její muž stojí rozkročen

a zakřičí divoce, vztekle: „Marš, marš ven, ty pánova kurvo, než tě zabiju! Marš, marš ven...! Již se tě prosit nebudu. Již na tebe celou, na to tvé tělo napliju

a s touto zde budu žít šťastně, vesele u stolu jednoho, jedné postele – –“ A ženštinu táhne, jež, zdá se, vrávorá, jež vzpírá se, váhá, snad jen na oko,

snad z jakéhos ostychu přece, ze studu. Strnula zákonná žena jako sloup – – Strnula, jakoby zřela kéhos netvora. Strnula hrůzou jak starý lakomec,

když před něj, právě jak v zavřené světnici otevřel železem bitou truhlici, lupič si s brovninkem náhle stoup... Strnulá, na ně zří jako bez citu,

jak uštvaná šelma z černého úkrytu, kam zalezla se smrtelnými ranami, jak zbloudilé děcko na jakous příšeru, již uzřelo v neznámém lese k večeru,

jak poutník, když najednou uzří sekeru zdvihnutou na něj k hroznému úderu... Tak stojí a dívá se, pranic necítí, pranic nechápe... Potom však vědomí

všeho jí v očích jako blesk zasvítí, že rukama nad hlavou zalomí, že zaúpí, vykřikne cosi, divoko jak zraněná tygřice skočí k roběti,

strhne je s lůžka do svého objetí a jediným skokem z domu se vyřítí...