III.

Ve čtyřhranné nízké světnici, jež kuchyní je, jídelnou a ložnicí, malá, nízká lampa se stola chtivě rozhlíží se dokola.

Čas tenkou hůlčičkou svou klape do pér ocelových v hodinách. Sedmiletý hošík zdravě chrápe s mladším druhem v slehlých peřinách.

Na kolébce vedle postele kojenec si mlaská vesele. V tmavém koutě žena mlčky sedí, kamsi v neurčito hledí

v těžkých, smutných myšlenkách. Dítě jako ptáček nesměle, lehce píplo v ulekaných snách. Žena sedí, sedí nepohnutě –

Dítě pohnulo se, vzkřiklo hlasitě. Žena trhne sebou uleknutě, k němu skočí střelhbitě. V koutě staré krčmy obraz visí

s nejasnými krále rysy, v tmavém koutě u dveří. Pod ním sedí muž a pije, pije. S černou myšlenkou se v duši bije,

věřil by, oh věřil rád, však nevěří. V staré krčmě s druhé strany, kde teď gramofon spí štvaný, od dřevěných pultu mříží

nejistým se krokem žena blíží, směje se a láhev plnou nadzvedá: Co tak sedíš jako kocour na střeše? Na, napij se a pořádně si nahni

mně i sobě na zdraví a k potěše. – Muž k ní vzhlédne, hrubě bručí: táhni, táhni pryč, a rychle odsedá. – Hehe, ty jsi nějak nakvašený.

Zase marně škemrals u své ženy – –? Nu s tím brachu smiř se už – –! – – Co, co – –? muž se týčí, muž se zvedá – – Žena lhostejně si vedle sedá,

posadí se rovněž muž. Ruka však, jež sklinku ke rtům nese, jako přetržená transmisse se třese, jak hlas starců za poslední hodiny.

– – Ty víš, ty víš – něco – –? tiše ptá se s chtivostí i strachem v hlase jako psanec na osud své rodiny. – – Něco –? Já jen – –! Vždyť již v celém kraji

vrabci na střechách to štěbetají – – Hehe, nechce prý mít děcek řad – – – To řekla –? – Řekla – –

– Ano, ano, mně již taky – – O vědět, vědět jistě to! O zahnat těžké mraky! Ale, řekni upřímně mi, nemá jiné snad – –? Ona – –?! Hehe – –

– Nemá, nemá –? Jistě – jistě –? Nebyl někdo jiný na mém místě, když jsem, bídný Lazar, ležel v špitálu – –? – Blázne – –! Ale, počkej – – Možná – Kdo ví – –?

a žena v kalu vzpomínek svých loví jakous shnilou rybu pomalu. Muž se na rty její věsí jak pes hladný. Mráz po zádech mu běží chladný,

zub se bolně do rtů zatíná: – Tak co, co víš, žadoní a prosí tuláci jak v zimě bosí, div že ruce nespíná.

– Eh, jdi. Nic to není, jenom nápad – – – Ne, ne, ty víš, víš – O nenechej mne tápat, jistotu chci míti jen – –! – Ano, a pak v domněnce své klamné

budeš zuřit, vztekat se i na mne. – – Ne, ne! Vždy ti budu povděčen. – Nu, když tak chceš – Jednou večer šla jsem s pola. Pán byl u ní, stáli vedle stola.

Smáli se a ruku natáhl. Snad dával podporu – – – Tak, – tak – Podporu – – Oh, ďáble – –! Proto vždycky říkala, jak hodný je a lidský, proto – –! Zabiju, oh zabiju tu potvoru...!

V polotemném nízkém bytě z rozbalených plének malé dítě očka na stín udiveně poulí, směje se a šťastně brouká,

jako rybka hází sebou hbitě až se uhodí a zakvílí. Ustaraná matka s modrou boulí na čele se k němu rychle nachýlí,

na zraněnou nožku lehce fouká, něžně hladí ji a celuje. Ale dítě naříká a běduje. – Tiše, tiše – Nezbuď druhých dětí,

a máť je bere do objetí, vine na prsa a líbá víčka, na loktech svých něžně hýčká, smutná, tesknou píseň notuje:

Vyrostla vrba u potoka. Vyrostla děva modrooká. Dřevaři přišli, vrbu sťali. Děvušce vínek páni vzali.

Plakala vrba do vln hravých: Líto mi lístků zlatěplavých. Líto mi větví, líto kmene. Líto mi děvy podvedené.

Neplač ty vrbo u vod siných. Bude tu plno stromů jiných. Osyk a olší s vrbou novou. Byla jen dcerou dělníkovou.

Do hlubin sklouzla jako kámen. Odpusť jí, věčný Bože, amen. Dozpívala, dotesknila matka. Ticho, – ticho – Dcerka sladká

na klíně jí dříme tiše, ze sna usmívá se, klidně dýše – Ticho, ticho – jako když se měsíc vznáší u paseky bílé nad salaší,

prsty stříbrnými vije modrou přízi kolem těla borovic a buků, břízí – – Ticho, ticho, jak když v noci po pavlači starých zámků Bílá paní kráčí,

by je uchránila od neštěstí; jakobys šel po kostele, v jehož stmělém, přidušeném stínu svoje stesky, těžké žaly, němou vinu

matky před rodičkou boží pláčí... Ticho, ticho... Jenom od postele oddech spících dětí zašelestí. Ticho, ticho... Dítě spí již v suché plíně...

Lampa rozhlíží se udiveně. Rafij – černý bicyklista na rovině – spěchá od hodiny ku hodině... V krčmě lampa začouzená

mdlé a matné světlo kolem lije, stíny skrývají se po koutech. U stola muž pije, rychle pije, zachmuřen se v sklenku dívá,

tají výkřik vzteku, tají vzdech. Vedle podnapilá žena s hlavou pohozenou na zad trochu, podepřená do lenochu

životní svou píseň zpívá, žalný hněv i výsměch na retech: Za mladých let, ať přišel kdokoli

z dálky či okolí, mohl mne lehce za úsměv mět. Stárnoucí do statku týdenní za zlatku

najal mne selský houžvička, hřbet. Věrná jak pes v světnici, komoře, dřela jsem na dvoře,

na poli, žala louku i mez. Na večer potichu lákal mne ke hříchu, k bílým mým nohoum, blábole, kles.

„Mám tě tak rád. Vezmu si za ženu, zajistím výměnu – –!“ Všeho půl slíbil na tisíckrát – –

Nech to jen pro děti, nechci jich prokletí, při smrti na mne vzpomeneš snad. Blahem se třás.

Na poli dělnicí, ženou pak v světnici byla jsem věrně po dlouhý čas. Celá mzda bezmála

u něho zůstala, na pět set bílých korunek as. V smrti však den bratr ho poučil,

svým by vše poručil, pod nohy stovku hodil mi jen. Lidé se chechtali. Syni mi spílali,

po pohřbu ten den vyhnali ven. Ano, tak, tak je to, křičí žena vzpomínkou svou rozvzteklená a divě na stůl pěstí bije.

„Ano tak – teď víš to – Teď jsem zase potvora jen, kanalie a piju, piju bez ustání, až vše praskne, stovka celá.

Vždyť mne pálí na té dlani jak kus vápna v chorém zraku, jak hák vytažený ze sporáku. – – Eh, naplit na všecko – A napijme se – –!

Hospodo, hej, ještě sklenku novou, však jsem dědičkou a šťastnou vdovou – –! A ty pij a zpívej! Neseď tady, jak bys umíral již hlady,

žebračka jak bídná u silnice – – Však je ženských na tisíce – – A muž i žena sklenku nese, ťukají si, připíjejí,

výskají a divě smějí – Výpary se válí lebí, nozdry chvějí se a rudnou víčka, rudne zdivočelá, pustá líce.

Oči svítí v obličeji zlodějská jak lucernička – – Krčmářka se z kouta šklebí jak z tráv liška na zajíce.