V okně nebe, z něhož odhrnuta
záclona je bílá, větrem vzdutá,
jako věčnost teskní luna snivá.
Udivená stráň se po ní dívá
okouzlena její nyvou krásou.
Slzy nadšení a sladkých bolů
se sklopených řas jí kanou dolů
po lodyhách, po skloněném stvolu.
Lesy, rovny hrotům černých věží,
její stesky odevzdaně střeží.
V natažené, vlídné kopců dlani
postříbřená louka tiše leží.
Na ní hloučky koloušků a laní
pozorně a neslyšně se pasou.