Vždy jedno a totéž: plivnutí
ve tvář a kopanec ve věrné službě,
pak slábnoucí zubů skřípnutí,
bolný smích, návraty k omšelé tužbě.
Eh, stojí mlýn, stojí rozviklán,
stojatá voda jen hnije a hnije.
Kdos utíká z domu, hladem štván,
tančí kdos v slzách, kdos zoufalstvím pije.
Kdos odvrací hlavu boje se
s mrzáky setkat, již cestou se plazí.
Kdos jako pes jen se otřese,
sbírá, co hodí mu do prachu vrazi.
A ticho je, ticho příšerné.
S úděsem slyšíš růst při cestách trávu...
To osud své pěsti nadměrné
zdvihl a čeká, kdy rozdrtit hlavu.