Vše měli v zardoušených srdcích svých, i malomocný hněv a trpký smích, cit právní uražený na vždycky, i úžas nevýslovný nad tou ranou
tak zákeřnou a mstivou, nečekanou, nad důstojností svojí zašlapanou tak podle do bláta, tak nelidsky. Vše měli v rozdrcených srdcích svých
v té hrůze žalářní a němém tichu, jen vědomí ne jakés viny, hříchu, ne vzdání se, ne lítost, pokoru. Když vešels, vzhlédli plni odporu,
neb myslili, žes pomahačem katů, jich sluha placený a pochop státu a travič studní, lstivý inkvisit. Však Tys jim nesl v otevřené dlani
své srdce plné lásky horoucí a touhy, zachránit je tonoucí a udržet a na břeh dopravit. Tys sílil je a zdvíhal, neměl dost
jen rychle vykonat svou povinnost a odejít jak nepozvaný host. Tys přinášel jim do cel radost, smích a světlo sluneční. Tys hlavu jich,
když na prsa mdle klesla, opět zdvih', dny lepší ukazuje zdaleka. Tys vrátil zas jim víru v člověka, v řád světový a lepší budoucnost.
Tys nedbal ničeho, ni varování, ni podezření, výtek, hrozeb ani. Ty bídou jich a hladem dojatý, sám hladov, chleba nosils pod šaty
a noviny a listy na těle. Šels k pánům žalářním a odhodlaně k nim mluvil, přimlouval se vroucně za ně, jels k ženám jich, jels hledat přítele. – –
Ó vzácný kněže, jehož vyslal Pán! Ó dobrý průvodce! – Tvé drahé jméno se stkvíti bude v historii naší, vždy s úctou vzpomínáno, velebeno.
A pro ně mnoho bude odpuštěno z dob dávno minulých, i Koniáši. Ó, díky, dobrý! Budiž požehnán!
Cookies on Poetry Cove