Je jásavě pestrý, radostně svěží
tvůj barevný, po otcích zděděný šat.
Je jako tvá rozkvetlá luka, jež leží
jak ovečky u ňader Moravy, matky,
jak úsměv tvých kraslic tak něžný a sladký,
jak na podzim nádherou hýřící sad.
Tvůj skrčený domek je bílý a čistý
jak v koupené písance šustící listy,
jak šíje tvých po řece plovoucích hus.
Jak obruby záhonů z rozkvetlých fialek
se jeho modř usmívá radostně do dálek,
jak za bílým obláčkem blankytu kus.
Tvá píseň jak z hrdélka skřivánků tryská.
Tvá píseň tu živelním veselím výská,
tu tesklivě, nyvě si, žalobně stýská
jak zraněná, mláďat svých zbavená holubice,
a rukama lomí jak zajatá krasavice.
V tvé písni tak molově syté, melancholické
se zajíká životní radost, přírodní dětská
i odvěká, bídou ubitá tesknota všecka.