Chodníček, který do hor nás ved',
deštěm prodejných korunek zvlh'.
Na slabé nohy špinavé bláto,
mazlavá hlína lepí se teď.
Vidíš ho? – Tamhle vystoupil z mlh.
Pod frak si plaše ukrývá zlato!
Pálí to – – Cosi drahého vzato – –
neposkvrněný, čistý náš štít...
Stydím se vyjít – – Můžem' však za to...?
vinen je lumpem všechen můj lid...?
Chodníček náš tak malý a úzký,
čistý však, hladký, skoro až kluzký,
deštěm jak zvlhlý, namoklý trám.
Pohleď však nyní: – Pod mlhou tam
za shnilé slámy zčernalé stohy,
za domů nízkých trčící rohy
krčí se víc jich – čtyři – pět – šest – –!
Nedal se koupit, podplatit sám...
Navždy je, navždy poplita čest...
Ztratil se chodník, vrcholy hor,
v tlusté jak knize čárka a bod.
Nad krajem výpar hnijících vod.
Zemřela touha, zlomen je vzdor – –
Čemu teď věřit...? Pro co se bít...?
Bídný je, bídný celý můj rod...