V údolí úzkém odkudsi zdola,
ze slojí země nadarmo volá
ztracený žal jich, bolestný vzlyk.
Je to jak vzdoru bouřlivý křik,
daleké, temné dunění hromu
po nohou hrůzou strnulých stromů,
v neznámé dáli chrlící krater.
Je to jak vzpurný, divoký ryk
v zápasu s bohy poutaných Tater,
tesknoty plný, tajemný chor – –
Zdá se, tam kdesi za branou vod,
za hradbou věčně zakletých hor
v podsvětí zeje hluboký vchod.
Za ním hned černá titanka, země,
na velkém, věčně rachotném stavu
vratidlem bije, životy tká.
Ztracená voda neznámých splavů
u jejích nohou po světle lká.