Když předkové se potáceli v tmách,
jak bojovníci s hrudí proklanou
kdes bojištěm; když duší zlekanou
mrak za mrakem jak černý pohřeb táh',
a oči ztrhané se zrosily
i při úsměvném dítěti i v snách;
když osudem až k zemi sehnuti
kdes marně o přístřeší prosili –:
tu v tobě, kniho, zapomenutí
a klidu došli, svaté posily.
Když nám, jich dětem, v těžkém zápasu
vzkřik hněvu, bolestného úžasu
a strachu o budoucnost, úpění
se k nebi z hrdel dralo nadarmo;
když biti, posmíváni, tupeni
jsme všeho vzdávali se raději
a zase otrocky šli pod jarmo –:
tu kniho, tyčila ses před námi
jak prorok s velikými věštbami
a v bědné srdce, prolomenou hruď
vždy vlévala jsi balšám nadějí,
vzdor hrdý, sílu, touhu závratnou
kams k výšinám a v příští daleká,
a víru, víru velkou, posvátnou
v řád božský, ve sny velké člověka.
Ó česká kniho, požehnána buď!
Buď vůdcem vždy! A jako dřív i teď
nás přes bezedná moře hrozných běd
a krve prolité a slzí veď
v zem zaslíbenou, nový, lepší svět!