ČAS.

Přítomen všady a ukryt v daleku nad nebem, mořem a zemí od věků do věků všemocně, nehnutě, němě,

přísně a temně vládnu já, veliký čas. Nad bohy všemi, velkými, chmurnými stíny,

jež v úžasné, závratné tuše daleké nekonečnosti viděla člověka zlekaná duše; jež zrodila potřeba vroucí vděčnosti

za úsměv jitra a slunce, za pocel lásky a radosti, jež zrodilo tajemné tušení viny, života úžas a strach. Nad bohy všemi, mírnými, dobrými obry z hrozné pohádky,

kterou si lidstvo za dnů své mladosti spřádalo v tmách. Nad tisícem tisíců zářících světů, vířících nad námi v šíleném letu,

krásných jak oči dítek v nevinných hrách. Nad sluncem, nad touto zemí, tajemným soustem, jež velký bůh z vesmírné pralátky urval a uhněť a na výhni světové připravil nám,

ostrůvkem malým, který pln květů po moři vzduchovém pluje jako ztracený prám. Nad všemi tvory s jich bolem a radostmi, hněvy a vzdory.

Nad larvou úzkostně ukrytou ve vlhké prsti. Nad orlem s odvážně rozepiatými perutěmi. Nad malou muškou zavřenou do dětské hrsti. Nade lvem, hlídačem pouště se zlatou srstí.

Nad lidmi všemi. Nad jejich opuštěnými lomy, kde proklatci bolestí němí po léta o hladu leží.

Nad svatebními ozářenými domy, když v polotmě jejich tělo nevěsty úbělem zazáří jak mystický, bílý květ na tmavém polštáři. Nad továrnami a nad hutěmi,

kde dělníci s nahou, kosmatou plecí jak červení ďábli běhají u žhavých pecí. Nad katedrálami s odvážnou věží. Nad hrady knížat a hrabat, králů a kněží,

již zvětšují slávu mou, význam a klam. Nad tím nade vším od věků do věků všemocně, nehnutě, němě, přísně a temně

vládnu já, svémocný vladař, tajemný sadař, jenž lhostejně zasívá životodárné sémě lidí a zvířat a květů,

země a slunce a světů. Já nelítostný, odvěký vrah, jenž k smrti vše určí po krátkém životu zas.

Já všemocný, slavný duch tvůrčí velkých snů, ideí, radostných tuch, a vynašeč mrtvol, jež přes rodný práh do bezdna vesmíru přehodím v ráz.

Já nejstarší, největší, nejvyšší bůh, mlčící, všemocný, odvěký Čas.