U doutnajících trosek říše rozvrácené, na bitev šeré plachtě hrůzně zkrvácené bezmocný, hladový, až na smrt chor. Planinou pustou žírná pole jsou a luka.
Jak staré ruiny zem opuštěná puká, step sžehlá v mdlobách padá pod obzor. Vždy rozdával – svou čest, svou slávu, prestýž, statek, krev tichých milionů, němé stony matek
pro zrádnou milostnici, Evropu. Teď zrazen vším, i bratry, tulák pohrdaný, bezvládně leží zde u tvrdé její brány v hlubokém, krve plném příkopu – –
Ó, Blouznivče! V požárů, pušek hořkém dýmu sníš ještě sen svůj staletý o třetím Římu, zpozdilý don Quichote severní? Nač všechna obět nesmírná, boháči chudý?
V tom tedy spása naše, messiáši rudý, Tantrisi blázne, kněže moderní? Tvůj úkol dějinný je budit úžas světů bezedným podzemím a sráznou výškou vzletů,
pokáním hrozným hrozných vinníků? Vždy za ideou zářnou jít až do extrémů a za chvíli jí klnout, smát se, smáti všemu, proroku pustý, ideální cyniku?
Teď v daleku jak obr týčit se až k nebi a za rok o zem’ zadunět svou puklou lebí, sražený Goliáši severu? Za jitra na prahu své chaty objat vraha
a v noci vrážet meč v bratrská prsa nahá, jen k ranám, k ranám zdvihat sekeru? Dnes, v očích slzy, líbat Kristův bok a nohu a zítra po Něm plít –? Oh, popírači bohů – –
třináctý Apoštole – – k zoufání – –! A přece vím: Zas vydá věčném po zákonu tvá země obří plod, jejž seli do záhonů tví velcí předci, smírní titáni.
Z tvé duše divě ďábelské a dětsky prosté kultura nová, srdce úsměvného vzroste a v čelo Evropy zas postaví. Nic nadarmo –: Žít bude lid, jenž zlobou běsa
pro ideu svou, pro sen krásný, zmučen, klesá. Bůh vždy své Joby zdvihá, oslaví.
Cookies on Poetry Cove