Když v mlčících temnotách záhad a hořkého snění se rozum náš bezmocně třás', jak umírajících starců zlomený hlas, tu – spiklenci dlouho k mlčení zavázaní –
jsme konečně šeptali víry své bolestné přikázání. Je Bůh, neznámý, tajemný, nevyzpytatelný, od věků do věků záhadný duch.
Základní kámen vesmíru, dobra a zlého, konec a počátek všeho, ztrnulost mrtvá a odvěký pohyb a ruch. Pro sladkou bolest našich závratných tuch
po nebi rozhodil lehce zářící světy, jak hořící zrní, jak nad hlavou snoubenců úsměvné květy. Vypočet', vyměřil všem
s tajemnou přesností matematickou k prasknutí vypiaté oblouky dalekých drah. Však do tance nevinných dívek a radostných zpěvů, pod městy, přístavy, pod dědinami
– jak by chtěl zahrát si s lidskou bezcennou nickou – za hřmění podzemních hromů, v šíleném hněvu nechává náhle se rozpuknout zem.
Jak hospodyň kynoucímu, vonnému chlebu, požehná mnohému kraji a nechá jej kvést tisícem bílých vesniček a vábících měst. Však pojednou přívalem vzbouřených vod
spláchne je jako dešť s bojiště tekoucí krev, střese jak vichr – bláznivý sadař – nezralý plod. Jako stavitel slavného chrámu rozpuklou stěnu, jako muž dobrý svou těhotnou ženu,
zachytil laskavě drny a pevnými trny, kořeny stromu a kře nad řekou hrozivě skloněný svah.
Však chladný a klidný a lhostejně němý – jako při pláči služky hněvivá paní, jako v srpnových vedrech nad polem žíznivým skloněný kříž –
rukou nepohne ani, když ubohý, bezmocný lid, – spoutaný obr, jenž na bedrech nese každého státu a národa největší tíž –
ohnivým bičem hladu a práce mrskán a bit v temnotách života po stech, tisících mře. Ušetřil, moudrý hospodář, vzácné přírodní látky, a dutými učinil stébla, by zlomeně neklesla,
lehce však unesla těžce převislý plod. Před nočním chladem uzavřel květy v schýlené plátky jak do dětské polouvřené hrsti.
Na pouštích odvrátil od země blahovičníků hrot. Skřivánka oblékl do šatu šedivé prsti, lvu dal nazlátlý, písečné poušti podobný vlas a v žíhané srsti
krvežíznivého tygra pás za pásem ryl, aby ho v houštinách džunglí bezpečně skryl. Však tajemnou duši, své dítě, – paprsek světla oživující systémy nervů,
strážkyni bílou opouštějící zbořený dům před vpádem červů – omámil těžkými parami krve a země, ponořil v záhad mlčící noc.
V temnotách životních cest dal jí průvodce věrné, naděje věčné a sladké jak úsměvy hvězd. Však zároveň vyslal bídu a úzkostný strach,
aby nás na loži svatebním, v nejsladších snách přepadly, rdousily v tmách. Jak sílicí víno do našich žil krve proud věčně se omlazující vlil,
jak laskaví, tajemní lékaři. Hruď vzedmutou naplnil vědomím všemocných sil. Však zároveň rukou vladařskou kýv' a se lstivým úsměškem na tváři
za námi vyslal nemoci černé, mory a choleru, tyf, aby nás jako věc zbytečnou zašláply v prach. Tak šeptali jsme si a počali chápat,
jak života svého východ a západ, jako střídání světla a tmy: Je Bůh, velký a tajemný, záhadný duch,
neznámá síla, odvěký pohyb a ruch. Vidíme zřejmě všemocné, nezlomné řády jeho vesmírné vlády. Jeho však sama nemožno tady
vymezit smysly a změřit. Můžem' ho tušit bolestně žhoucím, závratným snem. Můžeme v něho srdcem horoucím věřit,
nadšeně ctít. Však můžeme také ho zrušit, bez něho jít. Tak jsme řekli a počali uctívat zem.
Cookies on Poetry Cove