Jsou kdesi v daleku vždy, bůh a bozi.
Nic nikdy neřeknou, jen hrozí, hrozí –
oh, němé skály nad zem schýlené.
Jde lidstvo užaslé v jich těžkém stínu.
Chce blíž – chce výš – chce za ně, nad skalinu,
a náhle v hloub se zřítí, šílené.
Jak slunce, žhavá slza nebes, skanou
v tmu věčnosti a zítra nově vzplanou
jak slunce ve své slávě nad moři.
K nim věčně s břehů země zkrvácené
vztahuje lidstvo ruce zpřerážené,
jak ponoří se a zas vynoří.
Čas občas o jich trupy, zlaté vlasy
s posměchem krvavou dlaň otírá si,
však zítra s prosbou, hrůzou pokleká.
A bijí, bijí bozi, kati smaví.
Však zítra Jakobův žebř sami staví
až k nebi pro smutného člověka.
Vždy pospolu, vždy srostlí, bozi – lidi.
Vždy zápasí, vždy ctí se, nenávidí,
nesnesou blízkosti své vzájemné.
Čím více kroky odvážné se blíží,
tím s větší výšky, větších dálek vzhlíží
fantomy sladké, hrůzně tajemné.
Ó, věčně ubíjení, věčně živí,
ztracení v temnotách a oslniví,
průvodci do neznáma z neznáma!
Pochmurní Atlanti, již na ramenou
nesete tento svět, zem rozloženou,
a přece jdete vždycky před náma!