Jako stesk nyvý, bolestně sladký
po láskyplném objetí matky
vložil jsi touhu do duše naší.
Užaslá množstvím vesmírných zázraků,
tajemným hovorem mlčících tich,
v úsměvu luny k tobě se vznáší,
jako tvůj skřivan k zlatému oblaku
za jitra slunného z rozkvetlých lích.
Nedal's však, Pane, radostné síly.
Rozpiatá křídla po krátké chvíli
bezmocně, znaveně klesají nám,
jako pták na kolem plující trám.
Slabí jsme, velký, nesmírný Bože,
slabí jak tělo sražené v lože,
jako květ, který z dalekých tropů
pro pohled tesklivý přenesli sem.
Slabí, jak dítě padlého krále,
jemuž strýc-dědic podává stále
bezuzdnou rozkoší perlící číš.
Ó, již nás posilň, laskavý Pane!
dej, ať se jasnou vůle tvá stane,
jako luh za jitra, zrosená zem!
Učiň, ať zříme zlatou tvou stopu,
po ní jen, tiší, pokorní, jdem'!